Monstrózní akce "Na křídlech za svobodu."

motto: "Sorry, jsem poněkud nakydlen!"

Zpět na přehled akcí

Milý deníčku!
Tak jsme se s pěchotou zúčastnili bezva mumraje. Navenek to bylo pojato jako oslavy 65tého výročí konce války,
ovšem bdělému oku dělostřeleckého průzkumníka neuniklo, že šlo o předvolební guláš jako řemen. Nicméně guláš byl
namoutě poživatelný, takže proč ne. Oč tedy šlo. Na olbřímí louce, poblíž Černého Mostu se rozvinulo mnoho stanů
vojenských, jakož i pivních a i jinak občerstvovacích, dále pak jeviště určené k hlučné produkci obce muzikantské
a baterie polních toi-toiek, ráže blíže neurčené. Vojenské stany obývala rozličná směs národa historicko-militantního
a stánky pivní pak statečné osádky buřtohřejců a pivotočů. Z pódia již od pátečního odpoledne hřímaly vlastenecké
projevy mnoha význačných spoluobčanů, z nichž pak patrně nejprofláknutějším byl proslulý turista, Pája z Himalája.
Co povidal jsem neslyšel, protože nám zrovna hořela kuchyně a na pohádky nebyl čas.
Ale abych se věnoval naší věci. Moje nejdražší Helikoptéra mne naložila do autíčka a se značným ulehčením mne zase
vykopla ven na Černém Mostě. Ukázalo se, že válčit v Praze je celkem pohoda, protože mnoho válečníků dorazilo na frontu
metrem, což se nepodaří až tak často. Počasí bylo tak říkajíc na pendrek a stany jsme stavěli velice svižně, protože
deštík nás mohl zkropit každou chvíli a komu by se chtělo moknout, že jo. Šeredné počasí bylo ale vyváženo skutečností,
že na svou první akci v uniformě šestadvacítky dorazil i náš předrahý kamarád Dong, jenž podal výpověď u Luftwaffe
a konečně našel své místo na slunci. Vítej nám, starý Skunku. Kromě této radostné události se nám s Tatou podařilo
způsobit nevelký požár, vzniknuvší netěsností našeho reaktoru. Věc byla komická hlavně proto, že na tento víkend nebylo
naplánováno žádné vaření a kdyby náš předrahý velitel nenasliboval hlídkujícím policistům celonoční přísun teplé kávy,
nemuseli jsme ten pekelný stroj vůbec zapalovat. Jenže Jaroušek nasliboval a my museli. Dobře jsme věděli, že jeden
ze založených hořáků je poněkud netěsný. Tedy popravdě teče jako hydrant, ale potíž byla v tom, že si nikdo nepamatoval,
který to je. Tak jsme chvíli dumali a pak neomylně napumpovali ten špatný. Krátce po zapálení se pod strojem objevila
louže benzínu a sotva hrdinný Tata stačil zavřít všechny ventily, došlo k vzplanutí. Naštěstí má proslulá duchapřítomnost
zaúřadovala a já zaháknuv plamenomet nožičkou od pumpičky, vyvlekl jsem tento na louku, kde byl uhašen pyromanem Dědkem,
jenž byl přiváben smradem hořícího benzínu a řevem kuchyňského personálu. K hašení použil pytel na kolíky velitelského
stanu, takže jestli má velení po pytlíku, tak to Jarouškovi patří, za to naslibované policejní kafe.
Páteční večer tím vyčerpal příděl adrenalinu a já si šel před půlnocí lehnout, abych byl čil a svěží na sobotní boj.
Jestliže páteční večer proběhl klidně, nemohu totéž říci o páteční noci. Byl jsem hrubě probuzen kolem třetí hodiny
po půlnoci a můj první dojem, že na mne spadl stan, byl uveden na pravou míru, když stan zahuhlal omluvným hlasem:
"Sorry, jsem poněkud nakydlen!" Omluvný hlas patřil Ivorovi, který cestou ke svému lůžku zakopl o to mé a zřítil se na mne.
Domnívám se, že není nic špatného na tom, když se někdo "nakydlí," a navíc jsem hodlal nabízenou přestávku ve spaní využít
k vykouření cigarety, takže jsem se posadil na kanapi a začal hledat kuřácké potřeby, z nichž jsem v té chvíli měl jenom
hubu. Přitom jsem pečlivě sledoval Ivora, jenž si počínal velice neobvykle. Vzhledem k tomu, že neuposlechl přímého rozkazu,
který kolem osmé večer nabádal vojsko k ustlání postelí, stál nyní před vážným problémem. Veškeré jeho lůžkoviny se nacházely
v lodním pytli a kolem byla tma jako v pytli jakémkoli jiném. To přinutilo Ivora k rozsvícení baterky a nastala potíž.
Jedna ruka třímala svítilnu, zatímco druhá řešila několik úkolů najednou. Bylo třeba udržet loďák ve svislé poloze a rozepnout
karabinu uzávěru. A ono to ne a nešlo. Bavil jsem se přímo královsky, ovšem Ivošek začínal být rozmrzelý. Nakonec se mi ho
sželelo a zapůjčil jsem mu svou čelovku, která sice není nikterak druhoválečná, ale osvobozuje držiteli obě ruce. S její
pomocí se vše zdařilo a nebohý hoch si pečlivě ustlal. Na to usedl na své bidélko, zadíval se na spinky a bylo vidět, jak
velice dumá co s nimi. Nechtěl jsem ho rušit, pročež jsem vstal, nazul perka a šel ven hulit. Venku jsem se zdržel asi hodinu,
pohroužen v příjemný rozhovor se stráží na bráně a když jsem se vrátil k loži, pochopil jsem platnost rčení: "malé věci
řešte ruky mávnutím." Ivoš spal na pečlivě ustlané posteli, pečlivě obut a pečlivě ovinut spinkami. Měl pravdu.
Teprve ráno jsem docenil, jakým strašným bojem Ivoš prošel. Výslechem zúčastněných se zjistilo, že začali popíjet Dongova
Napoleona, pokračovali Kůrovcovou Sangrií a skončili u Čerta, jehož majitele jsem nevypátral*. To by nakydlilo každého, že?
Ku cti všech, kteří se pekelného večírku zúčastnili je třeba uvést, že působili nepochopitelně svěžím dojmem. Já osobně
bych patrně již nikdy nevstal!
Samotná ukázka válečných hrůz byla naplánována až na odpolední hodiny a tak jsem si poprvé užil cílevědomé zevlování,
aniž by mne Fotr honil kopistem ke sporáku. Bylo to skvělé.
Do boje jsme vytáhli po obědě a já jsem se natřásal v podbrdském Jeepu našeho kolegy Pavla a byl jsem poctěn skutečnstí,
že právě my dva jsme první vyjeli vstříc germánským nadlidem. Taky jsme první zesnuli v pánu, ale to bylo celkem jedno.
Germáni nás zkosili palbou všemožných zbraní, Pavel sjel ze silnice, padl mrtev na volant a já, mírně sebou škubaje, padl
na něho. Děsivé kvílení klaksonu přivábilo velkopanskou rasu, aby odtáhla padlého řidiče z volantu a mně aspoň strčili nohu,
která se volně plácala venku z vozidla a hrozila již odumřením, zpátky do kabiny. Nakonec nás ještě museli chudáci vyvléci
ven z jeepu a uložit do trávy, protože hodlali poblíž provozovat nějakou válku a báli se, abychom něco nenakoupili. Bylo
mi jich dost líto. Jakoby nestačilo, že prohrají válku, ale ještě se s námi museli vláčet. Copak Pavel, to je štíhlý chlapík,
ale moje tělesná schrána má k metráku nedaleko a ještě jsem byl ověšen kdejakou veteší. Šuldig chlapci.
Zanedlouho nás oživil americký doc a tak jsem mohl zachytit na obrázky alespoň závěr celého boje. Bylo to pěkné, vojáci se bavili
a národ obecný taky docela tleskal, takže se to snad líbilo. Mně moc ne, protože mne za jeepem pohryzali mravenci.
Ovšem daleko mocněji na mne zapůsobila druhá část boje, která sice trvala jen pár minut a vlastně to ani boj nebyl, ale bylo
to úžasné. Šlo o to, že v Dolních Počernicích probíhal boj na barikádě a my jsme s konvojem jeepů a obrněných vozidel měli
ve stanovený okamžik vyjet na scénu za zády obránců barikády, němci zdrhnou a my za velikého jásotu povstalců projedeme
barikádou, kterou nám bleskurychle rozeberou před očima. Zní to prostě. Měl jsem to štěstí, že jsem seděl v tom prvním autě
a viděl všechno z první ruky. Z místa, kde jsme čekali na signál k nástupu na scénu, jsme slyšeli střelbu, jak se němci pokoušeli
probít přes povstaleckou barikádu. Povstalci si to nenechali líbit a střílelo se velmi svižně. Pak se ozvalo rádio a Jaroušek,
mávaje rukama zvolal: "motory natočit!" Ozvalo se brblání strojů a poslední opozdilci zaujímali svá místa na obrněncích. Rádio
znovu cosi zamumlalo a kolona se pohla! Byl to impozantní pohled. Jeepy, Dodge, obrněnci. A jelo se. Úslužný příslušník SD nám
uvolnil silniční zátaras a kolona prohřměla na scénu. Za zatáčkou se naskytl dech beroucí obraz. Napříč přes ulici ležela barikáda,
sestavená z nejrůznějšího harampádí a před ní se krčilo několik postaviček s puškami v rukou. Za barikádou se dali zahlédnout
vojáci v uniformách wehrmachtu a na levém chodníku stála obec divácká. Postavičky s puškami se otáčely za zvukem motorů, čelem
k nám a na jejich šatech visely trikolory v národních barvách. Zvedaly ruce s puškami a z jejich hrdel se ozývalo radostné volání.
Na toto volání se z přilehlých domů vyrojila děvčata, ozbrojena flaškou kořalky a podnosem se skleničkami. Měl jsem kliku,
že se mi povedlo jednoho panáka uchvátit a vypít, protože se obávám, že jinak bych si možná nehrdinsky poplakal.
Kolona zastavila a nastalo bratření. To ovšem trvalo jen chvíli a my museli dále, směrem na Velichovky
a tuhle historii již laskavý čtenář zná. Hrome, bylo to nesmírně dojemné a pokud je mi známo, tak to celé vymysleli pánové
z četnické pátračky. Chlapci, to jste mě opravdu dostali.
My jsme ovšem nenabrali směr na ty Velichovky, ale směr do našeho tábora a tam jsme také zanedlouho zastavili.
Autíčka byla zaparkována, vojsko nastoupilo a velitel nás poslal na pivo! Lepší konec by si nikdo nemohl přát.
Večer to byl báječný. Do tábora se dostavila řada vzácných hostí, z nichž bych rád jmenoval svého tchána, který mi odvážně
před dvaceti šesti lety věnoval dceru a pak kamaráda Miloše, který mi sice dceru nevěnoval, ale zato mi ji přivedl ukázat.
Dívenka je to nesmírně půvabná a živoučká, což dokázala neustálým povykováním, "že to půjdeme všichni rozbalit na parket."
Já jsem to po dni stráveném s kamny na hlavě nijak zvlášť neocenil. Teprve pohled na moje zabahněné sedmikilové boty dcerku
přesvědčil, že tančit s tímhle strýčkem by byl opravdu nerozum.
Večírek to byl maximální. Jak pojetím, tak plochou pařby. Když ustala hudební produkce, nastal ohňostroj a pak už jen tiché
a nerušené družení. Bylo to senzační. Již jsem nahlédl na nějaká webová fóra a dočetl se tam i názory, o jak mizernou akci se jednalo
a musím Ti říci, milý deníčku, že jsem pochopil to rčení, že "kritik je člověk, který ví jak by to udělal, kdyby to uměl." Bylo to senzační a Georgovi ještě musím s trochou špatného svědomí sdělit, že to bylo celé jen sranda a ten loďák jsem měl
samosebou pořád na očích.
Všem zúčastněným i autorům scénářů moc děkuji za krásný zážitek a doufám, že zas brzy něco upečou.
S láskou a úctou Jeníček.
* tak ten Čert patřil Ivoškovi! Hahaha!

Zpět na přehled akcí