Volyně 1.-3.V.2009

motto: Purpurový srdce? To je vodznak pro nemehla!

Zpět na přehled akcí
Tady jsou Radkovy fotky na oficiálním webu divize.

Milý deníčku!
Tak jsme slavně osvobodili krásné město Volyni. Teda hlavně koupaliště a sál na candrbály, ale stálo to za to. Výlet to byl na mou duši bezvadný a pokusím se ti ho popsat. Červ se svou limousinou mne vyzvedl v pátek ráno v mých milovaných podbrdských Hostomicích a usadil mne pod plachtu, kde již dlel Fík, Mandy a Dustin. Dustin byl velmi rozladěn, protože chtěl jet vepředu, aby taky něco viděl, ale tam seděl Zdenda a na klín ho nechtěl. Dustin se cítil podveden a moc s námi nemluvil. Zato my jsme toho namluvili docela dost. Teda hlavně já a Mandy, protože Fík zesnul v pánu někde v Běštíně a diskuse se nezúčastnil. Došla řeč i na rozličná válečná ocenění a medaile až jsme nakonec rozebrali i medaili za zranění, tedy purpurové srdce. Mandy tvrdil, že v našem spolku je to řád pro nemehla a dokládal to výčtem těchto ocenění za poslední dobu. Zmínil nějaké vyvrtnuté nohy při fotbale, naražená žebra a jednoho zvědavce, který se koukal zezadu do bazooky ve chvíli výstřelu. Ten proslov byl velmi působivý a moc jsme se nasmáli. To jsme ještě netušili, kolik adeptů na purpurové srdce bude naše jednotka mít již za několik hodin.
V Příbrami na benzinovém čerpadle se k nám připojil Ivor s posádkou jeepu a zatímco my, nemechanici jsme požívali chemickou náhražku kávy z automatu a syntetické bagety, Červ a Mandy vymontovali nějaký kus motoru. Tvrdili, že je to tam zbytečné a že to bez toho pojede lépe. Já tedy nevím, jelo to před tím, jelo to i potom, ale chlapci se v tom rádi hrabou, takže proč jim kazit radost.
Zbytek cesty proběhl hladce a kolem druhé hodiny odpoledne jsme zakotvili u koupaliště ve Volyni, které se mělo stát na několik příštích dní našim domovem. Home, sweet home. Lepší lokalitu pro náš tábor bychom si těžko mohli představit. Snad jen zahrada internátu zdravotní školy by poskytovala zajímavější možnosti trávení volného času než tato rajská zahrada, ale to bychom už chtěli opravdu moc. Travička čerstvě posekaná, sociální zařízení nebývalé úrovně a osvěžovna vybavená několika druhy piv, jakož i převelice sympatickou a ochotnou obsluhou.
Takže jsme tedy počali vykládati z vozidel materiál a plni odhodlání se jali stavěti kuchyňský, potažmo jídelní stan. Bohužel se ukázalo, že při nakládce došlo k drobnému omylu a polovina stanových kolíků se vesele veze na druhém GMC. Takže jsme, ač neradi, sekli s prací a šli na pivo. Trochu jsme se tam zdrželi, což jsme ovšem neměli dělat, protože divize dorazila vzápětí a než jsme stačili dopít pivo, měli vše postaveno a náš drahý Tata nám s Fíkem vyčinil. Fík to pak nějak pokradmu hodnotil a myslím že použil termín "kyselá prdel." Měli pravdu oba.
Náš drahý kamarád Dědek, který rád překvapuje technickými novinkami někde obstaral benzinový boiler a jal se ho před kuchyní instalovat. Fík ucítil vůni oktanů a připojil se k této činnosti, čímž bylo naše pyromanické družstvo kompletní. Já jsem raději krájel chleba, protože Tata se stále ještě mračil a nebylo radno ho dráždit. Znenadání jsem zaslechl takové hlasitější "PUF" a vzápětí mne ovanul lehký smrádek, jako když se pálí vlněný svetřík. Nebyl to ale svetřík, alébrž vlasy a obočí Fíkovo a Dědkovo. Chlapci hleděli do topeniště boileru poháněni vrozenou zvědavostí, když tu náhle si zařizení pšouklo a milánkové nestačili uskočiti. Dědek, byv částečně kryt brýlemi dopadl lépe a ztratil jen část skalpu. Fík to ovšem koupil naplno, takže jeho obočí bylo odváto větrem a kštice doznala taktéž určitých neplánovaných změn. Ke vší smůle mu rychle rudla oční víka, pročež bylo třeba ho trochu namastit sádlem. A hle, první dvě purpurová srdce byla na světě!
Do ležení vojska proudili rozliční hosté, z nichž bych rád zmínil především paní starostku Volyně, což je velice chic dáma, která se k naší bandě postavila nebývale vstřícně a jsme jí za mnohé vděčni. Chlapci ji zmiňovali velmi nadšeně již po minulé návštěvě Volyně a pověst nelhala. Kéž by byli všichni zastupitelé takoví. Kromě veselé nálady vnesla do tábora i objemný koš masných výrobků, který sklidil potlesk na otevřené scéně a značně obohatil náš víkendový jídelníček. Ta tlačenka byla velkolepá!
Dalšími milými hosty byli pánové Dong a Jakub od našich velkoněmeckých nepřátel. Oba se dostavili vybaveni motocyklem a germánskými svršky, připraveni svést s námi marný boj o Volyni. Dobrovolně se nechali na víkend zajmout v našem táboře a jak se později ukázalo - nelitovali. Oba shodně tvdili, že je to asi poprvé, co si na nějaké akci i stihli odpočinout. A pak že se nedá válčit lidsky.
Pátek jsme tedy prožili celkem radostně a kromě toho páru ohořelých hlav i bez úrazů. Po desáté večerní hodině jsem omdlel na otoman a víc toho nevím.
Sobota byla bohatá na zážitky, takže začnu hned zrána. Vojsko bylo probuzeno a nakrmeno v osm hodin a jelikož válečná vřava měla počnouti v deset, nebylo času nazbyt. Vojáci ládovali své muškety, poddůstojníci vydávali rozkazy a i jinak buzerovali mužstvo, nepřítel formoval posily a chudák Dědek mi musel na svém motocyklu vyrazit do města pro baterie do fotoaparátu, protože jsem velice šikovný a vzal jsem si sebou ty nenabité. Dědek dělal co mohl, leč baterie Varta po čtyřiadvaceti kachlích za kus toho mnoho nesvedly a především na fotografiích z tancovačky je to bohužel znát.
Kolem půl desáté jsme vyrazili z tábora, namačkáni ve vozidlech a zaujali předem určená stanoviště ve městě. Germány bylo v plánu decimovat útokem z obou stran, takže voj se rozdělil a zmizel. Já jsem se zbaběle ukryl mezi civilisty, odkud jsem hodlal pořizovat snímky
a doufal, že mezi matkami s dětmi mne nikdo neodpráskne. Měl jsem parádní výhled na bezstarostnou skupinku německých vojáků, kteří se nezajímali ani tak o válku, jako o místní děvčata, která postávala poblíž s tácy buchet pro osvoboditele. Především Dong nebyl k udržení a vypadalo to, že sežere děvčata i s buchtami. Dobře to ale dopadlo a buchty přežily.
Samotná řež byla sice poměrně krátká a na malém prostoru, ale byla velmi hlučná. Navíc diváci stáli na ochozu u kostelíka shlížejíce na boj shůry a rachot výstřelů se nahoru nesl umocněn odrazem o protější domy. Mezi publikem byla celá řada dětí a ukázalo se, že ač je mládež otrlá sledováním televize, takováto reality show ji dokázala vyvést z míry. Hluk a řev, jakož i lidé porůznu se válící po dlažbě byl pro ni až až. Navíc diváci stáli hodně blízko bitvě a ačkoli nedošlo k obvyklým výbuchům rachot to tedy byl řádný. Naše čacké vojsko nakonec uchvatitele přemohlo a poté co byli zneškodněni mladí fanatičtí nepřátelé, které někdo patrně nakrmil syrovým masem, mohlo se začít slavit. Bylo to moc pěkné. Místní obyvatelstvo vtrhlo na bitevní pole a promísilo se s vojáky obou armád, mrtví a ranění povstali po vzoru Lazara, dívky nabízely buchty, vojáci si je ládovali kam se dalo, sluníčko svítilo a všem bylo dobře.
Do tábora jsme se vrátili naplněni vítězným pocitem a to včetně rozchechtaných němčourů, které průběh boje nikterak nezkrušil. Za oběma armádámi následovaly houfy civilních obyvatel, kteří byli zvědavi na vojenské ležení, výstroj, výzbroj, jakož i jiné voloviny, které sebou vozíme. Chlapci vše uspořádali ve formě muzea pod otevřeným nebem a zájemcům lačnícím po informacích podávali zasvěcený výklad. Já jsem se raději zasvěceně motal v kuchyni, aby se mě náhodou někdo na nic neptal. Je lépe mlčet a budit dojem idiota, než promluvit a nenechat nikoho na pochybách.
Dále je třeba uvést, že do ležení dorazila Červova Káťa, takže se náš kolektiv opět stal o něco půvabnějším. Tedy bylo-li to vůbec možné.
Exkurze po zeleném muzeu probíhala prakticky po celé odpoledne a návštěvnost byla uspokojivá. Kromě paní starostky v doprovodu pana chotě se sešla veliká síla obyvatelstva dospělého, jakož i juvenilního a dokonce i výprava dětí z dětského domova, které si to očividně užívaly. Vydával se mexický guláš bez chřipky, zato ale s chlebem a někteří občané si přišli i pro nášup, takže to asi nebylo tak děsné.
Odpoledne pílilo k dalšímu bodu programu a tím byla již zmíněná tancovačka. Byl jsem velice zvědav, protože podobné nóbl události jsem se
s tímto spolkem ještě nezúčastnil. Ve vzduchu bylo cítit nervozitu a vojáci se oddávali i činnostem u jakých jsem je dosud nespatřil. Někteří si čistili boty, jiní zápasili s uzlem kravaty a Peťáček se dokonce oholil!!. Jediný Dědek se oddával bezstarostným radovánkám a těmito lehkomyslnými skotačinkami si vysloužil druhé purpurové srdce. Jak k tomu došlo? Dědek, jak již bylo uvedeno si potrpí na technické vymoženosti a opatřil stroječek, do kteréhož se lije benzín a ven pak teče elektřina. Tento se startuje pomocí takového špagátku, který se omotá kol takové špulčičky a prudce se zaň zatáhne. Špagátek má na konci dřevěnou olivu, aby se dal lépe uchopit a Dědek vynalezl, že když se špagátek roztočí nad hlavou, rotující oliva vydává zábavné zvuky. To ho velmi potěšilo a tak vesele točil a točil. Tato činnost ovšem sebou nese i jistá rizika a stačil okamžik nepozornosti, Dědek se ohlédl po dovádějícím psíku a neštěstí bylo na světě. Špagátek pozměnil trajektorii, milému Dědkovi se omotal kolem kebule a oliva ho křápla po lebce. To bylo radosti. Dědek počal vydatně krváceti a jen včasný zásah zdravotníka, jenž mu ránu vymyl vodou od nádobí zabránil nejhoršímu. Dědek holt umí pobavit kolektiv. (To máš za toho špekouna, podvýživo!)
Samotná tancovačka byla velice krásná, k čemuž podstatnou měrou přispěl i orchestr, jehož jméno jsem si bohužel nezjistil. Hráli staré fláky a hráli je výborně. Náš kolektiv bohužel neoplývá přílišným počtem baletních mistrů, takže o taneční kreace se postaral především Peťáček se Stáňou, kteří parket prakticky neopouštěli. Anička (tedy psík) je zpočátku ostražitě hlídala i na parketu, ale záhy seznala, že by mohla přijíti
k úrazu a zmizela pod stůl. Učinila tak velmi moudře, protože někteří tanečníci se v pokročilejší době opravdu rozvášnili a kupříkladu brněnský breakdance v podání Boczelliho byl prožit tak silně, že mohl být okolí i nebezpečný. Je to fotografie č. 241 a býval bych ji nezveřejnil, ale Boczelli tu flašku nešoupl, takže tady to má.
Kromě Boczelliho (obvykle mimo novou Guineu nevídaných) tanečních figur oživil dění v sále i zásah našich vojenských policistů, kteří zjistili že do lokálu se vetřeli i vojáci, nemající na večer propustku. Oba MP, tedy George i Pichaču se vřítili do sálu za ukrutného jekotu služebních píšťalek a nebohé delikventy vymlátili ven jasanovými pendreky. Bylo velice zábavné pozorovat místní civilisty. Chvíli jim totiž trvalo, než pochopili, že bitka je součástí programu a někteří již počali lámati nohy od stolů, aby se mohli plnohodnotně zapojit do dění v lokále.
Nakonec vše dobře dopadlo a nikdo se doopravdy nepopral. Do tábora jsem doklopýtal kolem půlnoci, podpírán Káťou, které se sželelo vratkého staříka a pomohla mi najít cestu k domovu. Na rozdíl ode mne byla v záviděníhodné formě a vytasila lahev bílého vína. Její nadšení pro víno jsem po vypitých Nektarech nesdílel, takže jsem jí flašku zbavil zátky a zanechav ji ve společnosti svěžích mladíků, vyhledal jsem své lože a pozbyl vědomí.
Ráno jsem povstal svěží a vydal se plnit úkoly kuchyňského charakteru. Vojsko se budilo postupně a až na několik výjimek vypadali účastnící veselice poměrně dobře, takže Dědkova podobenka s cedulkou "PRO STATION" na krku je poněkud nadsazená. Ani jeho oko, zasažené dřevěnou olivou náležitě nezmodralo, čímž mne, pacholek, vyloženě zklamal.
Po obědě byl plánován pořadový výcvik, aby se odpolední pietní akt na náměstí obešel bez blamáže. Tomuto výcviku jsem se zbaběle vyhl tím, že jsem se nechal odvézt svou drahocenou Helikoptérou domů. Tam jsem ucpal odpad od vany, natáhl fotografie na web a padl. Díky všem, především obyvatelům Volyně a paní starostce Nestřebové za krásný víkend a osádce hospůdky na koupališti za veškerou péči.
Doufám, milý deníčku, že se sem ještě s touhle chátrou vrátím.

Zpět na přehled akcí