Bitva o letiště, Nadryby 18.-19.IV.

motto: "Špekoun praštil pejska pánví, to se řekne!"

Zpět na přehled akcí

Milý deníčku!
Tak jsem se zúčastnil s tímto požehnaným kolektivem již svých třetích Nadryb. Kdo by si pomyslil, že to tak uteče, že? Ale uteklo to. Letošní ročník se měl nésti v duchu boje o polní letiště, kteréžto bylo v držení sil velkoněmeckých a mělo býti americkou armádou dobyto za pomoci četnictva, jakož i povstalců z řad domorodého obyvatelstva. Všechno se celkem povedlo, ačkoliv to původně moc nadějně nevyhlíželo.
Výlet jsme zahájili již ve čtvrtek, večerním přesunem na základnu Yoo-Zooland. Tam mne, Červa a Mandyho dopravila předobrá Červova sestra osobním vozem, čili velice pohodlně. Vysadila nás u statku a zmizela tak rychle, že jsem ani nestačil poděkovat. Na druhou stranu jsem se taky nestačil zeptat, jestli nechce něco za benzín, takže to taky bylo k něčemu dobré. Ve statku již prodléval Dědek, takže jsme si před spaním hezky popovídali a uléhali plni těšení na páteční mumraj. V plánu byla totiž drobná údržba vozidel, tedy ty drobnosti, které se nestihly při poslední divizní brigádě. Ovšem ukázalo se, že těch drobností bylo poněkud více a pátek se tedy rozhodně nevyznačoval poklidnou nudou. Mandy s Červem nelenili a hned po ránu rozebrali náklaďák. Vylili z něj veškeré tekutiny a pak je doň zase nalévali. Úplně přesně jsem nepochopil smysl takového počínání, ale jsou to odborníci, takže jsem jim do toho nekecal a flákal se kolem. Moje nicnedělání vzalo rychle za své ve chvíli, kdy se na základnu přiřítil Tata a jal se hochy napodobovati s tím druhým náklaďákem. Bohužel byl na celou proceduru sám a tak nějak nenápadně mne zapřáhl. Naštěstí jsem nemusel dělat nic odborného, ale zdařile mě proháněl mezi jednotlivými budovami areálu, volaje z pod vozu: "Přines kýbl na volej! Sežeň špricku! (co to sakra je?) Vodnes ten kýbl a vylej ten sajrajt! Sežeň třináctku klíč! Tu špricku jim mužeš vráti! Ten klíč je malej, skoč tam pro čtrnáctku! Nekuř tady, v tom sudu je benzín!" Takže jsem se opravdu nenudil a vzhledem k tomu, že to celé trvalo asi 6 hodin, jsem se i docela proběhl. Ovšem Tatova spokojenost byla mou nesmírnou odměnou. Pichaču pracoval na svém Jeepu, který vydával prapodivný zvuk a záhy byl označen za "rozbitej." Dědek kolem něho chvíli provozoval nějaká woodoo zaříkadla a pak diagnostikoval prasklinu na takové ohnuté železné rouře, která prý musí být pro spokojený chod stroje prasklin prosta. No já nevím. Ta dírka byla docela maličká a při troše dobré vůle by snad ani vadit nemusela, ale chlapci tvrdili opak a Pichaču i s Dědkem odjeli s tím řvoucím strojem do Terezína, za nějakým dalším motorovým šamanem. Krátce na to se objevil náš Velitel, vybaven synátory a přivezen Stáňou, která je všechny někde v Praze naložila. Tím by byl expediční sbor kompletní, ale zase nám chyběl ten Pichaču s Dědkem. Ti chlapci neposedí a neposedí. Nakonec jsme se tedy šesli ve včerních hodinách v plném počtu, vozidla byla provozuschopna a naložena vším tím zeleným harampádím a my za usilovného deště vyrazili do války. Byla šeredná zima a lilo, takže jsem se vděčně vnutil do Tatovy uzavřené kabiny a celou cestu s lítostí myslel na ty chudáky, kteří za námi čelili nepohodě na otevřených vozech. K dovršení všeho neštěstí nás ještě dvakrát zastavila silniční hlídka. Kdyby tu americkou armádu pořád někdo takhle zdržoval, tak se ta zatrápená válka táhne dodnes.
Do Nadryb jsme dojeli uprostřed noci a než jsme postavili tábor, byly čtyři hodiny ráno. Celou proceduru provázel drobný, leč vlezlý deštík a bylo to moc hezké. O to více je třeba vyzdvihnout příkladné chování našeho velkoněmeckého nepřítele Hanzka z Vrchlabí, který pohrdl suchem germánského tábora a překročiv neozbrojen nadrybskou louku, až do úplného konce pomáhal s výstavbou naší základny. Takových nepřátel je třeba si považovati.
Krátce po dokončení hrubé stavby jsem omdlel na své kanape a prospal prakticky celé dopoledne. Tata byl myslím rád, že se mu nemotám po kuchyni, takže mne velkomyslně nechal vyspat. Nebo možná stařecká solidarita?
Samotná bitva byla velice svěží a jen škoda, že se nesešlo diváctvo v příliš hojném počtu. Počasí se totiž umoudřilo a navzdory děsivé předpovědi bylo ideální. To ovšem ti nedorazivší diváci nemohli předem vědět. Škoda. Útok na ležení okupantů byl příkladně hlučný, navíc podporován těžkou technikou a tak snad bylo nač se dívat. Germáni byli v souladu se scénářem poraženi, jejich ležení dobyto včetně polní kuchyně, ze které byli vyvlečeni i kuchaři k potupné denacifikaci. Stál jsem opodál s fotoaparátem a dojatě tu scénu sledoval. Jsem přesvědčen, že by měla býti ustanovena mezinárodní dohoda, jenž by zapovídala vyvléci muže v zástěrách od hořící plotny! Domnívám se, že kuchař je cosi jako lékař a zacházet s ním jako s nějakým ozbrojeným protivníkem je zločin proti lidskosti. Musím to s hochy od toho německého guláškanónu probrat u piva a asi založíme nějaké odbory válečných kuchařů. Hot-dog for peace, nebo Sauerkraut für Der Frieden, či tak něco.
Odpoledne proběhlo ve veliké pohodě a večer jsem zašel na tradiční posezení u kiosku. Od německého guláškanónu tam seděla celá posádka, ale nemohl jsem s nimi ty kuchařské odbory v klidu probrat. U vedlejšího stolu totiž seděli hoši od elektrikářů, wehrmachtu i luftwaffe a dokonce i zdejší četnictvo a všichni se bavili velice neotřelou společenskou hrou. Ta spočívala v tom, že kolektiv započal skandovati jméno některého ze zúčastněných a ten pak byl povinen vypít nosem panáka slivovice. Rozličné kulení očí, prskání, kašlání a hýkání nebožákovo uvádělo společnost v bujaré veselí a my tím pádem neslyšeli vlastního slova. Ale přísunu piva to nepřekáželo, takže nám to zas až tak nevadilo.
Nedělní ráno přineslo tradičně smutný okamžik balení. Naštěstí nám slunečné počasí s mírným větříkem vydrželo, takže se všechno zabalilo suché a plísně a hniloby mají smůlu. Odjezd proběhl plynule a bez závad. Já jsem se vetřel do osobního vozidélka s půvabnou řidičkou, totiž Káťou. Červ patrně nabyl dojmu, že ve svém věku již nejsem nikterak nebezpečný a tak ani neprotestoval. Je to velice tolerantní jinoch. Ostatně Ježíš také omýval nohy starcům. Takže jsme vyrazili civilním vozidlem a cesta do Řevnic nám uběhla za neustálého žvanění (většinou mého) velice rychle. Tím jsme získali čas na posezení v hospodě U Rysů, kde nás napojili a nakrmili velice hodnotným materiálem. Jenom
s četbou jídelního lísku jsem měl poněkud problémy. Dosti dlouho mi trvalo, než jsem přišel na to, že to co jsem považoval za špíz s pikantním střelivem je špíz s pikantním přelivem. Asi bych se měl na to válčení už vykašlat!
Když dorazili Červ a Mandy s nákladním vozidlem, chvíli jsme ještě skotačili po dvoře statku, utrhli ještě dvě piva (Červ pouze lihuprostá) a vyrazili ku Praze. Takže jsem to měl opět s odvozem až do ložnice.
Milý deníčku, je hezké, jak se ti dnešní mladí lidé chovají k nám, postarším.

Zpět na přehled akcí