Brigáda Yoozooland 17.-18.X.

motto: Tu druhou botu nechci!

Zpět na přehled akcí

Milý deníčku!
Tak jsme zase pracovali! Na tento víkend byl domluven zájezd do Yoozoolandu, jehož účelem bylo pokutit na zútulnění námi využívaných prostor statku. Počasí bylo příšerné, takže pěšákův ráj.
V pátek mne naložil můj drahý souputník Wolf, coby vyslanec vietnamového kolektivu, který se rozhodl utužit družební svazky s druhoválečníky a trochu se umazat s námi. Cesta byla velice zábavná, protože napřed jsme vezli dva načančané dorty do Wolfovy osvěžovny a jelikož byly jen tak volně loženy na talířích a spočívaly vzadu v autě, těšil jsem se na okamžik, kdy mi jeden z korpusů přistane na zátylku. Díky Wolfově řidičské bravuře k tomu ale nedošlo. Dalším bodem programu byla návštěva Wolfova bydliště. Wolf se totiž rozhodl, že po dvanáctileté známosti nazrál čas, aby mne představil rodičům a tak mne zatáhl domů. Škoda, že mi to neoznámil s předstihem, protože bych mamince Wolfové přinesl pugét. Ale i tak proběhlo seznámení srdečně a bez ostychu. Pan otec Wolf je velice nenucený člověk, pojídal buřt
z koniny a sledoval televizi. Půvabná sestra páně Wolfova je velice chic dívka a zrovna se zabývala pěstováním zemědělských plodin na své virtuální farmě. Hektarové výnosy byly patrně uspokojivé, neboť děvče mělo dobrou náladu a vlídně s námi pohovořilo. Maminka Wolfová nás zahrnula péčí, která sestávala z mísy velice chutných toastů, kávy která bodla a vychlazeného piva. Návštěva to byla nadmíru příjemná, neboť rodina je očividně (řečeno slovy mé praktické lékařky) kompenzována, čili jsou v pohodě.
Do Yoozoolandu jsme dorazili bez závad a v průběhu naší cesty se nic zvláštního nestalo. Kromě domácích pánů se na statku již vyskytovala celá řada zelených mužíků, ovšem v rozporu s tradicí chyběl Fík. Jeho nepřítomnost byla přijata s pocity velice smíšenými! Jednak se nám samosebou stýskalo po jeho roztomilé tvářičce a brutálním smyslu pro humor a také nám velice chyběl produkt Fíkovy funkce pivního managera. Na druhou stranu si ovšem všichni uvědomovali, že díky nepřítomnosti pivního sudu půjdeme spát jako lidi a ne v 5 ráno, takže
v sobotu nebudeme smečkou bloumajících stínů, ale jednotkou výkonných pracovních nástrojů. Jak říkám, pocity to byly velice smíšené!
Sobotní ráno nás tedy zastihlo v oslnivé kondici, Honza nám připravil maminkovskou snídani a pustili jsme se do díla. Já jsem zaujal místo
v českomoravské dvojici s Jasminem a započali jsme budovat prkennou stěnu mezi budoucím skladem a dílnou údržby techniky. Práce to byla příjemná a nenáročná a po překonání mírné jazykové bariéry nám šla od ruky. Trochu nás rušila zámečnická parta, která v sestavě: Dědek, Boczelli a Ivor dělala nepřetržitě hrozný rámus a generovala rozličné smrady ze sváření a řezání. Ovšem my jsme zatnuli zuby a tato drobná protivenství překonali. Jasmin je mladík nesmírně manuálně zručný, což mne dost překvapilo, protože jsem až dosud žil v bludu, že Moravané jsou zruční jen v pálení kořalek a následné konzumaci svých produktů. Z tohoto omylu jsem byl rychle vyveden a naše stěna Českomoravské družby je příkladným důkazem toho, že lidé když chtějí, tak umí, neboli přeloženo do kódu moravaho: když, kurňa, chcó, tak umijó. A naši Moravané, kurňa, chcó.
Ostatní jinoši se oddávali ve vedlejších prostorách zábavné činnosti bourání různých betonových odlitků. Rachot bouracího kladiva nás provázel celou sobotou a bylo zajímavé pozorovat, jaký účinek měl tento zvuk na našeho pana velitele. Jaroušek totiž jako správný šéf neustále obíhal všechna pracoviště a tady slovem povzbudil, onde radou přispěl ku zdaru a támhle zas ruku k dílu přiložil. Vše s úsměvem a otcovskou laskavostí. Jakmile však utichlo burácení sbíječky, na jasném čele našeho gosudara se objevil temný mráček. "Neslyšim sbíječku," vyrazil ze sebe v tu chvíli a křepce odhopkal zjistit, proč demolice ustala. My všichni, kteří jsme provozovali činnosti hlukem nekontrolovatelné jsme byli velice osudu vděčni.
Takže den plynul v radostném budovatelském úsilí a ani to počasí nás příliš neničilo. Vybudovali jsme onu zmíněnou stěnu, chlapci svařili kostry skladovacích regálů, demoliční četa zdárně likvidovala nepotřebné stavební prvky a nebýt Boczelliho, který svým divokým pracovním tempem vylágroval svářecí agregát, nebylo by nijakých překážek. Boczelli tím ovšem nemyslel nic zlého, opravdu se snažil a ten agregát jsme zase rozchodili, takže je všechno v pořádku.
Jedno z pracovišť však vzbuzovalo zvědavost největší. Ukryt v domě, vyráběl Míra, podporován Mickem a šicím strojem značky Minerva tajemný závěs!
Jak se později ukázalo, závěs měl tvořit prachobornou překážku mezi námi zvelebovaným skladem a ostatními prostorami dílny. Míra si dával opravdu záležet, což usuzuji z toho, že ho nebylo celý den vidět, kromě okamžiků výdeje stravy. Objevil se až ke konci náročného dne, byv ovinut svým výtvorem. Mocná plachta z roletoviny, okovaná oky, zahalovala značnou část jeho mužné postati. Blížílo se vyvrcholení naší celodenní snahy. Naše společné dílo mělo býti zahaleno touto oponou, vyslouživší Mírovi uznalou přezdívku "Hynais!" Napínací systém na vodící lanko byl našimi svářeči připevněn, opona navlečena, lano napnuto a ... oops! Hynaiska se ukázala býti poněkud krátkou, asi jako gatě prezidenta Havla. Moje babička by to bývala ohodnotila slovy: "na dlouhý neměli, krátký nechtěli." Nastala bouřlivá výměna názorů mezi odpovědnými osobami, které se zúčastnili měření závěsu a ozývaly se vzrušené výkřiky:
"Dyť to mělo viset níž, volové!"
"Ta podlaha je křivá, jako prdel!"
"Hernajs, Hynais!"
"To lanko se prověsí!"
"Ten hadr se vytáhne!"
A podobně. Naštěstí jsme se nakonec tak nějak usnesli na tom, že ten hadr je tam stejně na nic, takže je to jedno, že je to krátké. Nevím, jak moc to potěšilo kolegu Hynaise, ale pro mne to byla taková veselá tečka za velice zdařilou sobotou. Co jsme si naplánovali, to jsme udělali, Honza nás výborně nakrmil a večer mne Jaroušek dopravil do Prahy.
Takže, milý deníčku, díky všem.

Zpět na přehled akcí