Nadryby

motto: poněkud vlhko

Zpět na přehled akcí

Milý deníčku!
Tak jsem opět s hochy od pěchoty zažil krásný víkend. Počasí bylo opravdu vypráskané a osud nám nastražil i mnoho jiných překážek, ale spojenými silami jsme vše zvládli, jak se na pěšáky sluší
Byli jsme totiž v Nadrybech! Akce pro mne měla slavnostní nádech, neboť jsem zde oslavil první výročí mého působení u 26té divize. Všechno začalo nenápadně a nevinně. Přijeli jsme do Nadryb v pátek dopoledne a začali zvolna budovat tábor a dekoraci pro sobotní bitvu. Naši drazí velkoněmečtí protivníci se dostali do pozic také bez problémů, ačkoli jim dalo dost práce umístit na louku jejich Luftwaffebienenhaus. Jejich vlečný nákladní automobil byl totiž nestoudně civilní, měl maličká kolečka a v rozmoklé louce se mu nedařilo. Ovšem teutóni se nedali pokořit a za značného úsilí a povzbuzování z amerického tábora se jim povedlo dotlačit včelín na místo určení. Klobouk dolů. Pátek tedy probíhal podle plánu a vše se zdálo být nádherné. Bohužel to dlouho nevydrželo.
Sobotní jitro ukázalo zuby. Jak je zvykem starší generace, procitl jsem ještě před sedmou hodinou a jsa puzen ze stanu touhou zbavit se přebytečných tekutin, obul jsem pantofle a vyhopkal ven. Pohled na oblohu byl neutěšený. Zataženo jak v Londýně, drobný deštík máčel krajinu a kolem se linul pach nafty. Oděn toliko slušivými jégrovkami jsem vyšmajdal na cestu a tam byl odlapen místním panem starostou. Pan starosta se tvářil starostlivě a žádal, abych probudil našeho velitele. Nedal si vysvětlit, že velitel není biologicky uzpůsoben k tak časnému probuzení a že patrně nebude dobře naložen a rázně mne nahnal zpět do tábora pro spícího Jardu. Tvrdil, že po cestě od obce k táboru teče nafta, přijede policie a hasiči a že je to pěkný průser. Těmito slovy jsem tedy velitele vzbudil. Byl nadšen.
My od kuchyně jsme se odebrali chystat snídani a velitel se odebral vysvětlovat úřadům, že američané mají všechno na benzín a tudíž nafta nepochází z našich zdrojů.
Snídaně byla přijata mužstvem kladně, neboť sestávala z části slané, což byly párky s dresinkem č.26 (hořčice s cibulí) a z části sladké, což byla vánočka a Tatovy oblíbené jogurty Dobrá máma. Tata těch jogurtů opatřil dosti značné množství, všechny je ke snídani pozotvíral a všem je vehementně nabízel. Dokonce i těm, kteří si naložili do pánví ty párky. Myslím, že byl trochu zklamán, když mu jich nakonec zbylo asi 6 litrů. Otevřené jogurty nás pak věrně provázely celým víkendem a opravdu nevím, kde skončily. Je možné, že je Tata v neděli sežral. Uf.
Mezitím opravdu přijela policie a hasiči. Policie pátrala a hasiči sypali na cestu nějaký sajrat, který pak zase zametali a odváželi. Bohužel se tím všechno velice opozdilo a chvílemi nebylo ani jisté, že se představení uskuteční. Nicméně jíst se musí, takže jsme se jali připravovat oběd. V plánu bylo uzené se zelím a bramborové knedlonoky. Původní záměr, že jíst se bude po nácviku ukázky selhal, protože bylo jasné, že díky zpoždění se vojsko mezi zkouškou a akcí nestačí ani vyčůrat. Uzené jsme vařili již několik hodin a zelí již také dostávalo v pánvi barvu jantaru. Knedlonoky nám vesele osychaly na plechu a vojsko začalo trpět hlady, vlhkem a zimou. Zoufalé situace vyžadují zoufalá rozhodnutí. Vyndali jsme lehce rozvařené uzené z vody a vzniklý vývar použili k výrobě nouzové polévky. Co jsme našli, to jsme tam naházeli, osolili, opepřili a s nejistým pocitem začali rozdávat promrzlým a promočeným vojákům. Říká se, že hlad je nejlepší kuchař a je to pravda. Přestože polévka byla kvality pochybné a chuti nevalné, někteří si chodili i pro nášup. Neuvěřitelné.
Aby vší té zkázy s naftou a počasím nebylo málo, začala se stavět na zadní i technika. Červova věrná GMC ztratila výfuk a Tatova odmítala dobíjet. Veškeré dostupné a kvalifikované síly se vrhly do oprav a za neustálého deště se snažily přinutit auta k poslušnosti. Svátek všech blackhandů a masochistů. Pozoroval jsem z kuchyně, jak hoši leží v mokré trávě pod vozidly a byl jsem moc rád, že nejsem na jejich místě.
Nakonec se osud přeci jen ustrnul, policie i hasiči se šli usušit a válce nestálo nic v cestě. Chlapci prošli zkouškou i vlastní válečnou ukázkou se ctí a za potlesku platícího (a mokrého) diváctva se navrátili do tábora. Tentokrát se přeci jen dočkali hodnotného jídla, protože jsme s Fíkem v průběhu boje dovařili ty knedle a ohřáli zbytek. Vrhli se na to jako šakali a hýkali blahem. Ani se jim nedivim. Byli povětšinou mokří až na kost, fialoví zimou a krom Dobré mámy a humorné polévky od rána nic nejedli. Válka je hrozná.
Večer jsme strávili v útulné náruči našeho oblíbeného kiosku a při konzumaci místních pochutin a piva zapomněli na protivenství, jež nám způsobila válka a počasí. Uléhal jsem značně unaven, leč s pocitem naplno prožitého dne.
Neděle přinesla modrou oblohu a sluneční svit a likvidace tábora tak nakonec nebyla tak komplikovaná, jak jsme se obávali. Dokonce nám i uschly stany. Jedinou připomínkou sobotního deště se stala rozbahněná oranice uprostřed tábora, způsobená těžkou technikou a nesčetnými kroky hrdinných infanteristů. Dojít od nás k našim velkoněmeckým přátelům se stalo dobrodružnou výpravou, připomínající bitvu u Monte Cassina. Ale mnozí z nás cestu podnikli rádi, protože němci měli k jídlu jakési smažené velkoněmecké koule z mletého masa a kamarád Dong měl RUM. To za tu námahu stálo.
Milý deníčku, bylo to senzační a už s těmi pacholky trávím druhý rok svého života.

Zpět na přehled akcí