Habartov 1938 a 1945

motto: mrkev, konev, rakev, Džozev

Zpět na přehled akcí

Milý deníčku!
Tak jsem se zase po nějaké době vypravil s hochy od pěchoty na výlet. Tentokrát jsme měli namířeno do Habartova, kde se chystala velkolepá rekonstrukce skutečných událostí z roku 1938. Pořádalo to mnoho spolků a klubů a nevím, zda na někoho nezapomenu. Četnická stanice Habersbirk, KVH E.L.S.A., Četnická pátračka z Prahy, MÚ Habartov, OŘ PČR Sokolov, Svaz bojovníků za svobodu a určitě ještě mnoho dalších. Dalo se tušit, že to bude opravdu velká věc a taky byla.
Asi si, milý deníčku, říkáš, proč jsme tam táhli my s americkou pěchotou, když to byla rekonstrukce roku 1938? To ti tedy hnedle vysvětlím. Pořadatelé patrně nechtěli ukázku ukončit v tragickém roce 38 a proto se rozhodli, že představení bude mít 2 části. Tu první vyhrají henleinovci a jiná cháska a ve druhé, která se bude odehrávat v roce 45, přijde na scénu Rudá armáda, která němčoury nalomí a ve finále přijedou americké žvejkačky a dokonají zmar třetí říše. Jako obvykle. Tak se také stalo!
Moje Helikoptéra mne vysadila již ve čtvrtek večer před usedlostí kamaráda Červa, na nic nečekala a pádila zpět ku Praze na nějaký seriál. Osiřel jsem tedy v Řevnicích a protože Červ se ještě někde poflakoval, zaujal jsem strategickou pozici v hospodě U Rysů, z jejíž předzahrádky je výborný výhled na celé náměstí. Zanedlouho se ke mně připojila Červova Káťa, potom Honzaš, medik Joe, Vitus a nakonec dorazil i Fík. Ten nás ihned náležitě pokáral, že místo nakládání materiálu sedíme v hospodě a pak si k nám sedl taky. Ale netrvalo dlouho a všecky nás vypudil na to nakládání. Ach jó.
Byli jsme velice pilní, naložili jsme to všechno dost rychle a krátce po jedné noční hodině zalezli do svých postelí. Budíček byl naplánován na pátou a kupodivu se to povedlo. V 6,08AM dorazil Mandy a kolektiv byl prozatím kompletní. V 6,30AM nás Červ naházel na auto, Mandy zaujal místo velitele vozu a vykodrcali jsme se na cestu. První "Lucky point" byl v Řevničově, kde jsme se měli sejít s dalšími příslušníky divize. Tady začala série neuvěřitelných událostí tohoto památného dne! Dorazili jsme do Řevničova včas! Naši kamarádi dorazili také včas! Podivné. Všechny vozy dojely bez velkých problémů a cestou se nikdo z mužstva neztratil, takže jsme se rozrostli o našeho velitele, Tatu, Míru z Brandejsa, Péťu a Stáňu ze statku, velitele juniora a několik vozidel. Všichni byli zdrávi a dobře naloženi, což vzhledem k hodině probuzení bylo poněkud překvapující.
Dále jsme pokračovali do Karlsbádu, kde jsme měli dosáhnouti druhého "Lucky pointu", na který měly dorazit jeepy ze severu a kde nás měl vyzvednout Blondi - lodivod a navést nás až na místo, do Habartova. Nemožné se stalo skutkem a všichni jsme se sešli na parkovišti před Glóbusem, včas, zdrávi a svěží.
Za Blondiho pomalovaným autíčkem jsme tedy bez potíží dojeli až na louku u Habartova, kde jsme měli postavit tábor. Také jsme se do toho statečně pustili a lopotně stavěli. Ta tříměsíční letní přestávka byla poněkud znát. Kolíky se nám povedlo zatlouci na správné místo až na druhý pokus. Napoprvé se to jaksi nepovedlo a bylo legrační pozoravat velitele, kterak s vyvalenýma očima v dřepu lomcuje kolíkem a snaží se ho vyrvat z drnu.(viz foto 21) Dost se u toho nadřel, protože ty kolíky zatloukl Péťa ze statku a zatloukl je řádně. No nic, napodruhé to proběhlo úspěšně. My jsme s Tatou začali urychleně sestavovat kuchyň a byl to úkol nelehký a nevděčný. Naše zásoby v bredboxu totiž obydlelo několik druhů hmyzu, včetně jeho rozličných vývojových stádií. Dále jsme zjistili, že někdo minule zapomněl umýt některé nádobí, ale to nám nevadilo, protože jsme z toho vyvařili polévku. (to byl vtip) Museli jsme se otáčet velice křepce, protože Fík měl dorazit až večer a k večeři jsme plánovali ražniči a americké brambory. V nouzi poznáš přítele a my jsme v nouzi poznali Joea a Káťu, kteří se obětavě postavili v šik a čelili hromadě brambor. Stáňa s Péťou se ujali toho nádobí a na nás tak zbyla jen ta smetánka v podobě krájení masa, cibule, paprik a werkwurstu. Káťa nám ještě vydatně pomohla nacpat všechno na špejle a bylo to. Večeře se povedla a nikdo nám nenatloukl. Kuchařský budíček byl stanoven na pátou ráno, takže jsem nelenil a zalezl do postele.
Ráno jsme s Tatou povstali do jitřního chladu a temna a potáceli se po kuchyni v bledém přísvitu benzínové štrumpflampy. K mé velké radosti se ukázalo, že Fík, doraziv s Dědkem a dvěma Harleyi v noci do války, uvařil hrachovou kaši, plánovanou na snídani. Tím nám velmi podstatně ubyla práce, takže jsme jen upachtili kafe a kompočaj. Fík se zanedlouho přišoural též a jal se s Tatou vyráběti volská oka k té kaši. Já jsem hopkal kolem a ukryt za fotoaparátem nedělal nic. I love my Fuji.
Sobotní ráno zastihlo divizi v toužebném očekávání věcí příštích. Kousek vedle našeho tábora se usadili rudoarmějci, kteří polní kuchyni nahradili ohněm uvězněným v barelu. Hoši od Luftwaffe se probouzeli na druhém konci louky a jejich guláškanón, obsluhovaný pány Dongem a Piňosem, již také vydatně dýmal. Pořádající občané horečně pobíhali mezi jednotlivými tábory a velitelé se ustaraně probírali scénáři a jinými lejstry. Na vše dohlížela policie, jejíž příslušníci se pohybovali po louce s přísnými výrazy a všechny zelené mužíky si podezíravě prohlíželi. To je velice správné, protože co člen nějakého KVH, to potenciální delikvent, nácek, padouch a nepřítel státu. Zrovna tuhle jeden svým jeepem pobořil plot jedné jihočeské stařence. Sice plot spravil a s ostatními živly babičce naštípal dřevo na osm sezon, ale málo platné. Pobořil!
No nechme toho. Nácvik ukázky se poněkud opozdil, ale to je již všeobecně platná norma, takže to nikoho nepřekvapilo. Sluníčko svítilo, takže chlapci čekající na vozidlech na svůj nástup na jeviště bitvy se pohodlně slunili a podřimovali. V kuchyni probíhala zatím příprava oběda, který sestával z 10 kilogramů vepřového plecka, jež nám, coby deputát, darovali pořadatelé. Maso to bylo velice pěkné a vařit ho byla radost. Nikdo si pak nestěžoval ani při konzumaci, takže se to asi dalo i jíst. My jsme to raději neochutnávali. Jeden nikdy neví.(taky vtip)
Představení jsem se tentokrát zúčastnil v roli fotografa a tak jsem mohl vše sledovat z první ruky a nemusel jsem se obávat, že mne nějaký fanatický germán umlátí pažbou pušky. Z té první části z roku 38 jsem toho mnoho neviděl, protože jsem se tam nechtěl motat v amerických svršcích a čekal jsem u naší přichystané kolony. Díky této okolnosti jsem byl svědkem velmi neobvyklé situace. Rudou armádu, jak je u nich zvykem, zezadu jistilo několik soudruhů od NKVD. Ti měli ve vhodné chvíli dojet na scénu a od svých rudých bratří si převzít několik německých zajatců a odvézt je do týlu k výslechu. Problém byl v tom, že soudruzi byli toliko cyklomobilní a nepůsobilo by věrohodně, kdyby si zajatce odváželi na "štangli", neboli na rámu. Kromě toho to bylo do kopce a soudruzi měli dosti sjeté galusky. Tak se obrátili o pomoc na své americké spojence s prosbou o zapůjčení vozidla s řidičem. Černého Petra vyfasoval Míra!! Před zraky celého kolektivu byl dočasně převelen k NKVD, jeho epesní americká čapka byla nahrazena ukrutnou lodí, takže vypadal jako pravěký ještěr a jeho švihácká uniforma zmizela, zahalena silně jetou sovětskou celtou. Nato byl posazen za volant Dodge a tam nesmírně trpěl. V autě se pohodlně usadilo trio od NKVD a těšilo se na svezení, zatímco jejich zoufalý řidič se ukrýval za hradbou svých třesoucích se dlaní. Jeho panická hrůza, že bude vyfotografován v této potupné roli byla opodstatněná. Sice se nám nepovedlo zvěčnit Míru zblízka, ale Červ nakonec přeci jen na nebožáka vyzrál. Poodtáhl mne do bezpečné vzdálenosti a pravil: "Pěkně si ho přibliž a já na něj hvízdnu!" Jak řekli, tak udělali. Zoom vykonal své a Červ hvízdl a zařval:"Míroo!" Zoufalec netušil zradu a zvědavě se ohlédl přes rameno. Je to moc hezká fotka a má číslo 127.
Já jsem se potom bočním obchvatem skrz les dostal až na jeviště, kde jsem ukryt v domku s pyrotechniky počal fotografovati. Bylo to velmi působivé divadlo a kdybych naše velkoněmecké nepřátele neznal, docela bych se jich bál. Všude kolem se válely mrtvoly postrojené uniformami ruskými i německými a mezi nimi i několik civilistů. Musím říci, že pohled na ty strejdy v tesilových kaťatech, bílých košilích a vestičkách, jak leží v trávě před pobořeným plůtkem byl opravdu hrozný. Uniformy mrtvolám přidávají nějakou anonymitu, ale ti civilisti byli opravdu hrozní. Fuj.
Nakonec ale dorazila čacká armáda amerických hochů a padouchy poslala do valhaly. Germáni byli pobiti, nebo zajati a byl konec. Odnesl jsem si velice hluboký zážitek a silné zvonění v pravém uchu, protože mi u něho nějaký zatrápený německý elektrikář pětkrát vystřelil z mausera. Válka ale vyžaduje oběti a už to nezvoní.
Jak jsem se posléze dozvěděl, jeden divák ohodnotil ukázku z roku 1938 tak, že mu dala více než všechny hodiny dějepisu a že by na takovéhle akce měly chodit základní školy. Asi to nebyl ojedinělý názor, protože na některých přihlížejících bylo opravdu vidět, že je to docela sebralo. Ani se nedivím
Pak už nás čekala jen všeobjímající pohoda a radostné užívání. K večeři jsme uklohnili rýži, nastavili plecko od oběda a měli jsme pokoj. Bojovníci zatím čistili pušky a všichni vypadali spokojeně. Večer jsme zašli na pivo ke stánku s Chodovarem a popíjeli jejich kvasnicové produkty. Dostavili se i naši kamarádi od Luftwaffe a pokojně jsme užívali míru. Jediným rušivým elementem byla bigbítová kapela okresního formátu, která dělala kravál větší, než naše pyrotechnika a jejich frontman, který neustále hulákal do pubertálního obecenstva něco o nějakých kůzlatech a vůbec působil poněkud zvrhle. Naštěstí toho kraválu poměrně brzy zanechali, protože jim asi byla zima, nebo jim málo zaplatili. Zaplať jim to pán bůh.
My jsme se pak odebrali do naší plátěné jídelny a tam v teple poseděli. Průběžně nás navštěvovali kamarádi od nepřátel a byl to bezva večírek. Už dlouho jsem se tak nenařehtal. Mrkev, konev, rakev, Džozev. Zasvěcení vědí.
Ráno jsme nakrmili divizi, sbalili fidlátka a vyrazili k domovu.
Takže milý deníčku, byla to velice parádní akce a musím smeknout před maniaky, kteří tohle celé připravili. Skloubili několik skupin účinkujících, vytvořili nádherné dekorace, sestavili velmi kvalitní scénář a zajistili funkční zázemí. Neumím si dost dobře představit, kolik to muselo být lopoty. Jistě se najde někdo, kdo nějakou mouchu nafoukne do velikosti kondora, ale to je mi jedno. Já jsem si užil senzační víkend a tenhle zážitek mi nikdo nepokazí.

Zpět na přehled akcí