Statek

motto: kdo je tady největší Čech?

Zpět na přehled akcí

Milý deníčku! Ukázalo se, že být členem šestadvacáté pěší divize neznamená jen jízdu na zelených vozidlech, ale i též rozličné pracovní aktivity. Moje letitá praxe z ČKD mi tuhle skutečnost pomohla přijmout bez pláče. Naopak. Mám pocit, že to byl nejlepší víkend, jaký jsem s těmi hochy zatím zažil. Pravda, poněkud mne trápí alergie na cement, ale jinak dobré.
V pátek jsem dorazil po vlastní ose k samotnému veliteli divize! Hodlal jsem podat hlášení, ale bylo mi řečeno: "nazdar." Tak jsem to nechal být a hlášení jsem spolkl. Velitel divize bydlí v bytě, který nápadně připomíná muzeum. Expozice je možno roztřídit na 1.světovou válku, 2.světovou válku a podobně. Kromě toho se velitel zabývá restaurováním rozličných artefaktů dob dávno minulých. Bylo to velice poučné a káva, kterou jsem obdržel byla taktéž hodnotná.
Na statek k Petrovi a Stáně jsme se přepravili civilním osobním vozidlem, což sice nebylo stylové, ale zato rychlé a pohodlné. Na místě již se motalo několik známých obličejů a k mé velké radosti již stihli nainstalovat výčepní zařízení s chlazením a sudem, takže jsme se po náročném přesunu mohli okamžitě začít občerstvovat. Moje předsevzetí, že půjdu spát se slepicemi, abych mohl v sobotu podávat nadlidské pracovní výkony, vzalo velice rychle za své. Byl jsem v tom ale naprosto nevinně (jako vždy). Všechno spískal velitel, který někde vyčenichal kytaru a tak dlouho do mne hučel, až mou touhu po zdravém spánku vzal čert. Velitel tvrdil, že mu musím zahrát tu písničku o šikovném Františkovi, což mi nic neříkalo a teprve po hodinové diskuzi se ukázalo, že se jedná o toho Tydlidáta, co měl to pokrývačství na Žižkově. Co se dá dělat, lidi si navymejšlej. Takže večírek jsme ukončili nad ránem debatou o mocnářství rakousko-uherském a pří, kdo z nás je vlastně největší a čistokrevný Čech. Stejně jsme nic nevyřešili a spát jsme šli kolem šesté ráno. Ach jó.
Samotná pracovní sobota byla velice zábavná. Bylo mi samosebou všelijak, jen ne dobře. Naštěstí práce na čerstvém vzduchu na podobné stavy dělá velice dobře, takže to nakonec šlo. Trochu mi bylo líto, že si Fík celý den stěžoval že se nevyspal, protože jsem prý hrůzostrašně chrápal a dokonce i zpíval ze spaní. Každý, kdo mne zná ví, že to byla sprostá pomluva. To bych od toho sympatického hocha nečekal!
Co se práce týče, tak jsme prováděli takové ženijní činnosti jako mávání lopatou, mávání krumpáčem a podobně. Všichni se velmi snažili a pracovali ze všech sil. Výjimku tvořil Dědek, který se snažil schovat do míchačky (viz foto), aby nemusel pracovat. To jsou lidi. Ale i on nakonec pochopil, že práce je matkou pokroku a zapojil se do radostného budování. Dobré příklady táhnou.
Večer pak proběhla plenární schůze divize, kde se řešily rozličné organizační záležitosti a já jsem úspěšně usínal. Posléze se debata změnila v různé subjektivní proslovy a já se šel uložit. Konec schůze jsem tedy nezažil, ale vzhledem k tomu, že ráno nikoho nezdobily v obličeji modřiny, soudím, že vše proběhlo civilizovaně. To je důležitý poznatek. Neperou se!
Takže to byl, deníčku, zase jeden hezký víkend. Sice jsem neměl po tom flámu nijak oslnivou pracovní formu, ale snad mi to hoši odpustí a zase mne sebou někam vezmou.


Zpět na přehled akcí