Nadryby

motto: Jsem patrně ztracen

Zpět na přehled akcí

Milý deníčku!
Tak jsem si myslel, že už mám ve svém požehnaném věku konečně pokoj. Tedy mám na mysli pokoj od toho všelijakého poskakování po loukách a lesích v zelených oblečcích, od spaní v mokru a zimě, od nemytých nohou a rukou a od dalších příkoří, která musí snášet terénní militarista. Pevně jsem doufal, že si budu svou zelenou vášeň pěstovat v klidu domova, chaty a v příjemném svitu mého letitého monitoru. Po odeznění mé airsoftové éry vše vypadalo, že tomu tak i bude. Můj věrný kalašnikov putoval k novému pánu do Plzně a nic nenasvědčovalo nějaké radikální události a dva roky jsem žil spokojeným životem.
Až se v tom začal šťourat CIML! Můj letitý kamarád, spolubojovník a spolualkoholik má dar výřečnosti téměř goebelsovské a proti jeho metodám není prakticky obrany. Jeho věty vypadají asi takto:
"Teda pocem, jsem byl vo víkendu na akci a tam byli nějaký šílenci vod pěchoty, jsem to nikdy neviděl. Normálně celej tábor i s kuchyní, ne, všude zima jak v prdeli a voni rozváželi, normálně, horkou polívku. To jsem teda řikal - COŽE? - a k snídani, normálně, vybrali pitítka a udělali do nich puding s piškotama. Povidám - COŽE? - tak to jsem taky neviděl. Jim bylo uplně jedno, že mám paragánský hadry, ne, pohoda, to bys měl vidět."
Tak jsem si v duchu říkal, že to asi nikdy neuvidím a nějak mi to bylo jedno. Jenomže Cimlova propagandistická kampaň nabírala na intenzitě. Po krátkém čase se vytasil s novou pěšáckou uniformou a na konec na mne ještě nasadil dalšího vychvalovatele. Tím nebyl nikdo jiný než George a můj osud začínal být zpečetěn.
Křížové palbě dvou verbálních kulometů jsem kladl odpor jen symbolický a velice krátký. Nakonec jsem se pokusil o poslední protizteč ve formě přání, aby mi v té pěšácké partě sehnali místo u kuchyně. Jenže oni mi ho sehnali a tak se zrodil neznámý kuchař.
Mou první reenactingovou akcí, jíž jsem se zúčastnil byl boj o Nadryby. Přijel jsem vlakem do Chrástu u Plzně a tam mne na nádraží ihned sebrala vojenská policie. Pro začátek to nebylo nejhorší. Vzpomněl jsem si totiž na kariéru poručíka Goodbodyho, která odstartovala vražením násady od koštěte do rozkroku a usoudil jsem, že jsem na tom ještě dobře a že aktivním přístupem a pozitivním myšlením se nakonec dopracuji maršálské hole. Jediný problém spatřuji v tom, že americká armáda nemá maršály. Co naplat.
Vojenská policie mne eskortovala do tábora, ubytovala ve stanu s mnoha dalšími zelenými mužíky a pak jsem se hlásil v té slavné kuchyni. Jestliže Ciml tvrdil, že tam slouží zvláštní lidé, nijak nepřeháněl. Byla mi přidělena role loupače cibule, takže jsem usedl, jal se loupati a přitom se nenápadně rozhlížel. Kolem dvou benzinových sporáků čile pobíhali dva kominičtí učni. Toho menšího láskyplně oslovovali "Fotr" a v tom dvoumetrovém jsem i přes značný nános sazí poznal Fíka, s nímž jsem měl již tu čest několikrát pochlastávat v Lazaretu. Osádku kuchyně ještě průběžně doplňoval podbrdský kulak Červ a samosebou Ciml, který za všechno může!
Byl jsem poněkud nesoustředěn, takže jsem byl brzy pořezán na mnoha místech, ale musel jsem sledovat, co se kolem děje. Vše bylo nové i když mnohdy přes šedesát let staré. Nikdo mi neubližoval a po skončení směny mne dokonce s sebou vzali ke kiosku na pivo. Tam byla příležitost poněkud nahlédnout do kolektivu. Tak třeba jsem zjistil, že v jednotce je Dědek, Tata a Bruder. Trochu jsem doufal, že bude i Máti a Ségra, ale to nevyšlo. Co se rodiny týče, tak Bruder je mlčenlivý jinoch z Moravy, od kterého bych nechtěl dostat facku. Má patrně veselou povahu, protože se často usmívá, ale jistě to nevím, protože toho mnoho nenamluví a možná se usmívá shovívavě nade mnou. Tata, čili Fotr je rovněž veselé povahy a navíc je to zručný kuchař. Je mi i blízek věkem, takže se můžeme společně těšit do důchodu.
Dědek jest mladík postavy vyčouhlé a velmi štíhlé. Ozdoben je brýlemi a interesantně prošedivělými pačesy. Tady v Nadrybech měl momentálně největší zájem o vesmírné lidi a bylo prakticky nemožné s ním navázat pozemský rozhovor. Nikoho to ale neznepokojovalo, takže jsem nabyl přesvědčení že je to normální. Jedinou výjimku tvořil pan starosta Nadryb, který, byv na cestě z tábora Dědkem pozdraven: "buďte zdrávi, vesmírní lidé", neobyčejně zrychlil a kradmo se ohlížel přes rameno.
Ještě bych ti, deníčku, rád popsal již zmíněného podbrdského kulaka Červa a pak medika Mandyho. V duchu jsem si bojovníky reenactingu rozdělil na pinkhandy a blackhandy. Do skupiny blackhandů bych zahrnul Tatu, Dědka, Fíka a právě i Červa a Mandyho. Červ je modrooký rozježený árijec, který nosí overal neurčité barvy a obvykle leží pod autem. Je mu celkem jedno pod jakým, ale hlavně že leží. Jeho nepochopitelná vášeň pro černé ruce ho dovedla až k vlastnictví nákladního auta GMC, které mu v ukojení touhy po šmíru vydatně pomáhá. Kromě této podivné záliby je to člověk veselý a v rámci našich mantinelů normální. Jistě chápeš, co tím myslím.
Mandyho zařazení zdravotníka se sice nijak neslučuje s mým soukromým zařazením k blackhandům, ale jeho profesí dané schopnosti opravit nákladní auto vařečkou a několika nepublikovatelnými slovy ho tam zařadily jaksi automaticky. Mandy je vypravěč vtipů, které ti, deníčku, nemohu popsat, protože by ti zrudly desky a má nechutně encyklopedické znalosti námořní pěchoty a pacifické kampaně vůbec. Kromě toho se s ním výborně paří. (i když nemá rád country ;~/)
Další příslušníky kolektivu ti popíšu příště. Neměl jsem zatím čas se s nimi blíže seznámit a nechci dělat ukvapené závěry.
Samotná ukázka bojové činnosti proběhla za hojné účasti platících diváků. Velkoněmecká říše prohrála, jak se ostatně sluší a nikdo nebyl zraněn. Všichni vypadali spokojeně, kromě Taty, který musel po boji čistit bazooku, vyrobenou z potrubí od vysavače, či tak nějak. Byl tak velkomyslný, že mne nechal taky vypálit jednu šusu a ani nechtěl, abych to pak drhl. Je to prostě hodný hoch.
V sobotu večer jsme zase šli k tomu kiosku. U ohně tam seděla skupina nějakých trampů a měli s sebou kytaru. George mne nabádal, ať se raději majiteli nezmiňuji, protože prý by mohl zase začít hrát a to prý si nikdo nepřeje. Hm, umyté dítě se bojí vody. Jenže po čase pěti piv se George sám zvedl a majiteli kytaru odebral s jistotou jemu vlastní. Hulákali jsme pak vesele až do časných ranních hodin a já jsem s radostí zjistil, že pěchota je národ zpěvavý. Samotný velitel se velice odvázal při zjištění, že Tydlidát měl na Žižkově z nouze dvě děti, zatímco Dědek, seznav že zas to zrádný banjo ve svejch rukách mám, byl vysloveně rozjařen.
Ráno jsme posnídali vlastnoručně upečený koláč, naložili tábor do vozidel a vydali se vstříc novým dobrodružstvím.
Milý deníčku, patrně jsem členem 26.pěší divize.


Zpět na přehled akcí