Hrušková

motto: marná síla tří set pušek, když máš plnou držku mušek

Zpět na přehled akcí

Milý deníčku!
Tak jsem byl zase na jedné povedené akci s dvacátou šestou pěší divizí. Tentokrát nás válečná vřava zanesla k obci Hrušková na Sokolovsku. Akce to byla na mou věru velkolepá a účast byla hojná. Jak na straně diváctva, tak na straně účinkujících. Vyjeli jsme z Prahy s Georgem a bodrým moravákem Tomášem v pátek odpoledne a to Georgovým roztomilým autíčkem. Autíčko je červené a poměrně miniaturní, takže tři stokiloví mládenci s bojovou bagáží ho dosti snadno zaplnili. Nicméně autíčko jelo ochotně až na místo a nálada posádky byla dobrá, téměř radostná. Radostná nálada nám vydržela až na místo určení. Dále již ne. Přijížděli jsme již za tmy na rozlehlou lesní louku kde se vše mělo odehrát a v přísvitu reflektorů jsme spatřili mnoho postav, podivně zahalených, rukama se ohánějících a týmiž se nelítostně bijících. Napřed jsme se domnívali že na louce má sabat nějaká sekta flagelantů, ovšem ukázalo se, že jsou oblečeni v uniformách wehrmachtu. Byli jsme si celkem jisti, že v rámci Wehrmachtu žádní flagelanté nebojovali a proto náš úžas nadále rostl. Řešení rébusu nám předestřel jeden z kolemsemotajících zakuklenců, který nám zabušil na okénko autíčka a z pod deky, jíž byl neprodyšně obalen zahuhlal:"Vůbec, kurva, nevylejzejte!! Je to strašný!" Na náš dotaz, co že je tak strašné odpověděl: "Mušky! Zkurvený mušky - žerou jak sviň!" A hrome! Chvíli jsme seděli v zaparkovaném vozidle, ale bylo nám jasné, že nakonec budeme muset stejně vystoupit a tak nač to protahovat. Vystoupili jsme na louku a pochopili, že náš milej zlatej velkoněmeckej nepřeháněl. Dvacet sedm let se flákám po čundrech všeho druhu. Zažil jsem vedra, že se mi vyplázly i jazyky z bot, kosu, že nám i lední medvědi lezli do spacáků, spal jsem i na střeše stánku Ovoce zelenina, ale tohle jsem jakživ neviděl. Miniaturní mušky útočily na každou odkrytou část těla, žraly nemilosrdně a nebylo úniku. Byly všude. Naprosto celoplošně vyplňovaly celý vzdušný prostor a byly při chuti. Velice rychle jsme se obalili veškerým textilem, který jsme sebou měli a zamířili ke stánku s pivem. Tam se nám naskykl nezapomenutelný pohled. Osádka pivního stanoviště trsala v rytmu divošského tance, mávala rukama a tloukla se po obličejích. Kolem vytřeštěné žárovky se odehrávalo muší inferno. Zdálo se, že světlo chvílemi skomírá, jakoby generátor nedodával dostatek proudu, ale bylo to jen tím, že oblak mušek kol žárovky byl natolik hustý, že paprsky světla si nedokázaly prorazit cestu ven. Pivní pěna svou bělostnou září mušky přitahovala téměř magicky, takže místo piva jsme popíjeli proteinový koktejl s chitinem. Zpočátku jsme se snažili utopené mušky z piva lovit, ale seznavše marnost tohoto počínání, pili jsme pivo s muškami a bylo nám to fuk. Větším problémem začínala být rozežraná oční víčka, která pálila a svědila a příšerný pocit v nose, kam se při každém nadechnutí několik desítek mušek uchýlilo a tam pevně přilnulo. Nakonec jsme se zbaběle uchýlili do stanu našich německých přátel. Jak jest mezi germány zvykem, šli na boj s muškami tvrdě. Každý, kdo vstoupil do stanu, byl povinen si zapáli nějaké hadžvaňo, nekuřáky nevyjímajíce. Dosti podstatně to pomohlo, ačkoli si nejsem jist, zda nás mušky v dýmem snížené viditelnost prostě jen nemohly najít.
Zbytek naší divize měl dorazit až nad ránem a tak jsme se rozhodli něco naspat. To se snáze řeklo, než udělalo. Mé jediné štěstí spočívalo v americkém futrálu na mrtvoly, ve kterém již léta spočívám i já. Tedy - spím-li venku. Lehl jsem si do rakve, přikryl se dekou a zapl zip. Chvíli jsem sebou zuřivě mlátil, abych pobil mušky proklouznuvší dovnitř a pak blaženě spočinul. Ne tak George a Tomáš. Slyšel jsem jejich hudrání a nářek a usínal jsem s trochou zlomyslného smíchu na rtech. Rakev je rakev!
Divize dorazila na místo kolem čtvrté ráno. Musím říci, že mušky už toho měly asi taky dost a šly většinou spát, takže jsme tábor postavili beze ztrát na životech. Nicméně i v tuto dobu je na fotografiích vidět, jak se vojsko krylo před hmyzem rozličnými ručníky, dekami a záclonami z Nadryb. Další zajímavý poznatek byl, že na tyto odporné mušky, jimž mimochodem Rusové říkají "gnus" nezabírá repelent. Naopak. Většina repelentů lepí a muška si na člověka sedne, přilepí se a žere stejně. Takže nezbývá, než ji po sobě pěkně rozmáznout. Gnus. Nakonec jsme se dospali v kuchyňském stanu, odkud vypudil hmyz Fík benzinovým sporákem. Tolik o muškách, ale kdyby tuhle noc zažila Dafne du Maurier, její horor by se nejmenoval "Ptáci"!
Sobota byla velice příjemná, protože kolem našeho tábora celý den plynuli diváci na kýženou podívanou a byly mezi nimi i velice pohledné slečny. Takže jsme povětšinou seděli v pangejtě a pomrkávali na děvčata. Děvčata většinou nepomrkávala a hleděla si vymydlených mladíků s vlasy, kteří je doprovázeli. Ach jo. Další zajímavostí bylo počínání několika britských vojáků, kteří měli tábor hned vedle nás. Začali si u vchodu do svého areálu hloubit jámu značné velikosti. Napřed jsem se domníval, že budují latrínu, ovšem pak se ukázalo, že to bude zához pro kulometné hnízdo. Na tom by nebylo nic tak překvapivého, kdyby ti hoši veškerou vykopanou hlínu marnotratně nenaházali lopatou do kopřiv. Takže když byl pak čas naplnit pytle zeminou a sestavit ono hnízdo nosili pytle nacpané čímsi odkudsi zdáli. Inu zvláštní lidé, tihle ostrovani.
Samotná ukázka byla dlouhá a velice hlučná. Sice jsem ji neviděl, protože jsem krájel cibuli, ale to nevadilo, protože jsem mohl dělat romantické obličeje na slečnu, střežící tábor britských zákopníků. Bohužel slečna mé romantické city neopětovala, takže jsem stihl té cibule nakrájet hodně.
Divize se navrátila z boje beze ztrát a jak se den nakláněl k podvečeru začala hrozba hmyzu nabývat na aktuálnosti. Ti, kteří zažili útok mušek ráno se třásli hrůzou a my, kteří jsme zažili i ten večer předtím jsme navrhovali zbabělý ústup. Kupodivu byl náš hlas vyslyšen a divize sbalila válečná fidlátka a vyrazila na cestu. Nikoli ovšem domů, ale do končin zaslíbených, do Hrádečné u Chomutova. Slyšel jsem zvěsti, že v té požehnané sudetské obci je hospoda, kde mají rádi zelené mužíčky a kde se dá spočinout na trávě rajské zahrady a snít sen nachmeleného bojovníka beze strachu z protiútoku majitele pozemku. Tam tedy zamířila kolona našich vozidel a jazyky bojovníků, visící z oken aut dávaly tušit, jak strašná je žízeň válečníků. Dorazili jsme tedy do Hrádečné s posledními paprsky zapadajího slunce a zjistili, že hospoda sice stojí na svém místě, ale je okupována početnou posádkou německých branných sil. Naštěstí mírotvorná žízeň zvítězila nad válečnou zlobou a my se usadili pod slunečníky, kapusty vedle žvejkaček, ve svorné snaze vypít všechno. Povedlo se.
Ráno mne probudil zvuk deštíku a já si blaženě říkal: "To je dobře že sprchne, večer bylo tak dusno. Aha! Spíš na zahradě, vole!" Vyletěl jsem z rakve, sbalil všechno do lodního pytle a lehce navlhlý usedl opět pod slunečník. Tam již spočíval náš drahý protivník Archie, takže se naše armády spojily v nadávání na počasí a válečná vřava byla zapomenuta.
Do Prahy jsme dojeli opět Georgovým modelem auta 1:3 a po několika dnech nám splaskly i otoky od muších hryzanců. Už se těším na další výlet, milý deníčku.


Zpět na přehled akcí