BITVA O SOKOLOVO ZELENÉ AUTO!

Kronika rekonstrukce a souvisejících činností, jakož i důkazy duševních poruch zúčastněných pánů.

Zpět na přehled akcí

Je s podivem, jak někteří lidé přitahují různé maléry a katastrofy! Tedy kupříkladu já. Nikomu nic nedělám, jen si tak tiše žiji a najednou bác.
Po několika klidných letech mne zase našlo jedno zelené auto a to je malér a jeho majitelem je chorobně pracovitý Sokol a to je katastrofa.
Tedy upřímně řečeno, ani nevím, jak jsem do toho zase,sakra, spadl. Někdy loni jsem zaregistroval u Sokolíka příznaky počínající
greencarmánie, ale nijak jsem to vlastně nesledoval. Auto nemám, chodím pěšky, nebo se nechávám vozit, autům nerozumím, takže se mně
tyhle věci moc netýkají. Jenže maléry si člověka vždycky nějak najdou a člověk sám se o to obvykle přičiní. Já jsem se o své neštěstí
zasloužil vychloubačnými proslovy, kterými jsem u Fíka na baru popisoval své geniální schopnosti při drátování elektrických pitomostí
do tramvají a ta bestie Sokol si toho všiml! Původně se na mne obrátil s dotazem, jestli bych se nechtěl zúčastnit rekonstrukce
elektroinstalace a použil i jistou psychofintu: že když dokážu vydrátovat tramway, tak auto pro mne nemůže být problém.
Je to úděsný padouch! Já jsem sice auto nikdy nedrátoval, ale protože jsem ješitný pitomec, tak jsem samosebou přisvědčil. Jiná věc je,
že jsem v sobě jistě měl několik piv, čehož potměšilý abstinent Sokol obratně využil. Souhlasil jsem tedy, že se na autíčko dojedu podívat
a byl jsem v pasti.
Automobil značky Dodge (jehož přesný typ neznám a napíšu ho sem pro odbornou veřejnost až mi ho Sokol nebo Červ sdělí), se nacházel
na statku podbrdského kulaka Červa (a jého ródiny) a my se tam vypravili někdy minulý rok na kukačku. Ve chvíli, kdy Červ otevřel vrata
dílny a odhalila se celá nahota problému, ve mně silně hrklo. Pochopil jsem, že stojím tváří v tvář stejnému procesu, do kterého mne
před lety vtáhl drahý kamarád Had, když si opatřil Jeep. Tento problém značky Dodge je ovšem jednou tak veliký! Sokol dokonce vykazoval
naprosto stejné symptomy jako Had. Jejich choroba se totiž v počáteční fázi projevuje slabomyslným optimizmem a výkřiky typu: "tady to
necháme bejt. Tohle se jen přetře. Tady je to dobrý, to rozebírat nemusíme!" A podobně. Zároveň jsem si povšiml, jak se zkušený léčitel
traktorů a vojenských vozidel Červ, potutelně usmívá. "On to ví, sakra,"napadlo mě. Já to tušil taky, ale Sokol v počáteční fázi nemoci
ani nevěděl, ani netušil.
Ovšem Sokol nebyl jediný, kdo se projevil poněkud naivně. Já, místo abych držel zobák, začal jsem vyprávět historky z rekonstrukce Hadova
vozidla, včetně své úlohy lakýrníka, takže Sokolík pojal plán, uvrtat mne do stejného procesu i nyní. Kdo by taky nepojal, že?
Touto návštěvou ovšem pro mne na delší dobu celá věc skončila a já doufal, že tatrmani zapomněli. Ouha nezapomněli. Nějak začátkem června
mi bylo oznámeno, že se jede do Řevnic dělat na autě a jestli prý nechci jet taky. Tak jsem jel a udělal jsem dobře. Byla to totiž veliká
psina.

5.-6. června 2010


Sokolík mne naložil i s kompresorem a stříkací pistolí, protože bylo v plánu již začít některé díly (jakmile budou očištěny) stříkat.
Dorazili jsme na místo a dali se do práce. Kromě Sokolíka, mne a Pavlika (tedy Červa) se dostavil ještě Kačenčin brácha Martin,
takže jsme se pustili do díla ve čtyřech udatných mužích. Víkendová rekreace spočívala v usilovném broušení stoleté barvy, pomocí
drátěných kartáčů na rozbrušovačkách. Bylo to k popukání. Nevím, jestli jste to někdy zkoušeli, ale rozhodně si to nenechte ujít.
Ty drátky z roztočených kotoučů totiž velice rozverně vylétávají a to takovou rychlostí, že se zabodnou i do velmi tuhých montérek.
Navíc veškerá tato činnost probíhá obvykle ve výši pasu a v předklonu a ve chvíli, kdy se narovnáte, tak se vám ty zatracené cundry
zaryjí přesně do míst, kde jsou zdaleka nejvítanější. Nikdo kromě sadisty Sokola, by takovou bejkárnu nevymyslel.
Jenže času ubývalo a obroušených ploch nijak výrazně nepřibývalo. Trápili jsme se znamenitě a vážná tvář páně Sokolova byla
chvíli od chvíle zachmuřenější, až se nakonec regulérně šklebil. Ani jsem se mu nedivil, protože několik posledních hodin strávil
vleže pod rámem, feldšmída mu chrlila na nosík sajrat nebývalé kvality a občas ho popíchla letícím drátkem. Každý méně klidný
člověk by s tím dávno seknul a šel se zmastit vedle k Rysům, ale Sokol jen mlčky trpěl a truchlil dovnitř. Situace byla vážná
a tehdy vstoupil na scénu psycholog Červ. Vyčkal okamžiku, kdy se Sokolovo zhroucení zdálo být dílem okamžiku a zasvěceně začal popisovat
progresivní technologii pískování, její výhody, poměrnou láci, dokonalost čištěného povrchu a především to, že to za nás udělá nějakej
jinej votrok! Sokol pookřál. Pavlik ještě vyzdvihl skutečnost, že připravit vozidlo k opískování je proces časově nenáročný, k čemuž
myslím použil termín: "vcukuprdu" a past na Sokola sklapla! Zbědovaný motorista podlehl a Červ zvítězil. Takže žádné pošmudlání,
žádné oštětkování, ale klasický totál. Vrhli jsme se na vozidlo s děsivou snahou, rozebrat to celé dřív, než si to majitel rozmyslí
a záhy byl stroj na padrť. Díky značné výbavě dílny páně Červovy to bylo opravdu našup, čili vcukuprdu. Sokolík vypadal trochu utrápeně,
když jeho automobil měnil skupenství, ale to byla jen chvilková slabost. Vidina očistěného stroje zvítězila nad strachem, že to už nikdo
nedá dohromady. Takhle vesele nám tedy uběhla sobota a v podvečer jsme se přesunuli do mé stařičké dřevěné budky na Oakridge, kde se
k nám připojil náš kamarád Ivor a kde jsme popili něco piva, snědli něco sekané, přenocovali a ráno se vrátili na pracoviště.
Chlapci nakoupili hromadu igelitových sáčků a lihový fix a začali třídit odmontovanou bižuterii. Sokolík je chlapec pořádný a pečlivý,
oplývá kvalitními řemeslnými návyky, pročež veškerá droboť skončila v sáčcích, pečlivě evidována a ne někde v kýblu od oleje. Je to
šikula. Protože se samozřejmě nic barvou nestříkalo, chlapci nevěděli co se mnou. Pochopili, že moje znalosti v oboru automechaniky
se rovnají nule, takže mi vrazili do ruky nějaká prkna a nařídili mi vyrobit kozy. Tím se mne zbavili na značnou část odpoledne a bylo.
Ovšem Červovo dřevoobráběcí náčiní je na úrovni doby bronzové.


12.-13. června 2010


Tento víkend se nesl přeci jenom už v konstruktivnějším duchu. Všechno co jsme mohli rozebrat a zničit jsme zničili minulý víkend a navíc
se ve středu povedlo přivézt opískovaný rám a hned ho nastříkat základem. Fotografie z tohoto památného večera byly, ale už nejsou,
protože jsem je smazal. V krátkosti tedy popíšu události středečního odpoledne alespoň slovně. Přijeli jsme se Sokolíkem do Řevnic a začalo
lejt. Pavel s rámem se ještě někde řítil po místních komunikacích, takže jsme zasedli U Rysů, já nad pivem, Sokol nad kofolou. Pořád lilo.
Když se objevil Červ s rámem, pořád lilo. Odnesli jsme rám do dílny, zatímco lilo. Uložili jsme jej na kozy, osušili, odmastili a nastříkali
základovkou. K tomu pořád lilo. To je tak asi všechno, co si z toho pamatuju.
Takže tento víkend jsme již počali provádět všeliké odborné činnosti. Protože s rámem přijelo očištěných věcí více, Sokolík usilovně čistil
droboť, kteréžto aktivitě se věnoval i drahý kolega Sihelák, jenž se zúčastnil brigády taktéž, bylo už i co stříkat základem. Sihelák je člověk
velice kreativní, s bujarým smyslem pro humor, takže nám práce ubíhala v dobré náladě s občasnými kulturními vložkami. Viz obrázek 041,
na němž Sihelák, stižen záchvatem animálních pudů, pronásleduje po dvoře Kačenku. Co všechno to děvče v našem kolektivu snese je k nevíře.
Dále bych rád uvedl, jak důležitá je pro naše šílené snahy mocná rozloha statku. Pokud by někoho z laskavých čtenářů napadlo napodobit naše
úkony v běžné garáži, vězte, že se tam nevejdete ani omylem. Jeep, jehož rekonstrukce jsem se účastnil před lety je proti Sokolově příšeře
naprostý matchbox. Pokud nemáte v plánu se oživení vozidla věnovat deset let, potřebujete opravdu značný prostor, to auto je fakt veliký.
Jenom rozvěšení nastříkaných dílů zabere menší tělocvičnu, ale dají se posléze zabalit a nacpat do škatulí, ale rám a kukaň řidiče, čili
Sokolí hnízdo, to se nevejde jen tak někam. Navíc to něco váží a manipulace s těmito kravinami je výhradně kolektivní hrou.
Tím bych vyčerpal své rady a mohu se věnovat popisu našeho krásného víkendu.
Večer a noc jsme opět strávili v mé budce a v neděli jsme pokračovali v práci. Na statku probíhalo ukládání sena, což je pro pražského
metrosexuála báječný zážitek. Pohled na Pavlíkovy svěží a růžolící sestry s vidlemi v rukou byl opravdu inspirativní (i varující) a my jsme
nakonec stěhovali fukar, což je zařízení namouduši velkolepé, opatřené mocnou rourou, takže jsme si připadali jako skuteční farmáři.
Taky jsme viděli tele, kachnu Henryho, psíka Vilemínu a kočku Pípa. Co si může městský floutek přát více.


27. června 2010




4. srpna 2010




5. srpna 2010


Máme nový kompresor! Huráá!
Můj starý a drahý kompresor Smailík se po dlouhých letech služby odebral do věčných lovišť. Je na místě,
abych několika větami zhodnotil jeho věrnou duši, kteroužto se vyznačoval při stlačování vzduchu a jeho
následné distribuci. Tento italský výrobek jsem zakoupil v Bauhausu a 4 roky mne nezištně živil v dobách,
kdy mou skromnou skývu chleba zajišťoval kamarád Jirka Lebeda, jenž mi důvěřoval natolik, že si u mne nechával
povrchově upravovat své hudební nástroje. Kompresor byl v kolektivu velice oblíben pro svou červenou barvu
a roztomilý obrázek smailíka na bandasce. Stlačoval vzduch vždy ochotně a skromě si vystačil toliko s 220V/50Hz.
Jeho přínos se projevil taktéž na Hadově Jeepu a i na mnoha dalších kravinách a pitomostech, jakož i na mnoha
nafouknutých pneumatikách. Pevně věříme, že jeho místo je nyní v nebi točivých strojů, pump a trkačů.
Odpočívej v pokoji, drahý stlačiteli.
Nástupce Smailíka se zove Herkules! Je to mocný stroj o dvou válcích, 50ti litrové bandasce a je stejně rudý,
jako jeho padlý předchůdce. Ozývá se sytým barytonem a je po všech stránkách k sežrání. Přejeme mu dlouhá léta
plodné práce, pevné vinutí, jak primární, tak i sekundární, čistý olej a odkalenou bandasku! Žij blaze, Herkule
a služ dobré, zelené věci.


6. srpna 2010


Zde vidíte dvě zásadní věci. Jednak proměnu křováka v elegantního Sokolíka pomocí vody, hadice a Kačenky,
a potom též Kačenčina otce Karla, jenž se k nám dočasně připojil, aby si užil dovolené! Také v tom má jasno.


7. srpna 2010


A ejhle! Stroj se začíná zvolna vynořovati z hlubin rozebrání. Nadchází ona velice radostná fáze,
kdy se některé části mohou znovu umístiti na rám a přestávají se motat po dílně, překážet a jinak prudit.
Pořadí určují odborníci, tedy pánové Červ a Sokol a já se potloukám kolem a snažím se jim radit. Je to bezva,
protože nemám žádnou zodpovědnost a přitom mohu do všeho žvanit. Jde mi to velice dobře. Možná bych měl
uvažovat o politické kariéře.


18. srpna 2010


Sláva bohu na výsosotech!
Toto jest památný okamžik, kdy se z hromady ocelových pitomostí stává opět zárodek automobilu. Rám je znovu na kolech. Tyto obrázky
dokládají, jak to vypadá, když se to celé opravdu rozebere a pečlivě vyčistí. Snaha páně Sokolova, provázená špínou a zmučeným tělem
zde dochází satisfakce a výsledek stojí za to. Stroj takto vypěstěný má značnou naději, že při troše péče přežije majitele, aniž by
podlehl korozi a zároveň nehrozí, že by bdělému oku budovatelovu unikla nějaká fatální prasklina v důležité části nosných prvků.
Pokud by se to jen tak nějak ošmudlalo šmirglem a špriclo nazeleno, tak by se to mohlo vymstít. Ku cti Sokolově budiž uvedeno, že nepodlehl
touze drncat krajinou v čase co nejkratším, ale zvolil cestu trnitou, leč do budoucna jistou. Taková práce člověka taky jinak baví.
Slavnostní ráz okamžiku, jakož i ješitná pýcha nás přiměla k výtvoru skupinové fotografie, kteroužto vytvořila Červova sestra Terka,
za což jí velice děkujeme a jednou ji Sokol třeba povozí. Fotografie je to velice povedená a náš statečný kolektiv je na ni velice hrdý.
Napřesrok se snad dočkáme obrázku na kompletním stroji. Ovšem doté doby: "Patientia Omnia Valet," čili "trpělivost zmůže vše!"


26. srpna 2010




2.-3. října 2010


Tady vidíte, jak krvavým sportem je taková rekonstrukce, pokud je člověk dost velké lemro.
Nastala nám další víkendová brigáda a přinesla krev, pot a něco hotové práce. V sobotu jsme pracovali na vozidle
a chudák Sokolíček si ukopl paleček o zarážku vrat, kterážto trčela ze země a již půl roku byla terčem kritiky
a nadávání. Zakopli jsme o ni všichni mnohokrát a mnohokrát jsme majitele té pasti nabádali, aby ji "kurva" odstranil.
Mnozí z nás tak činili výrazy nevybíravými, mnohdy zcela nepublikovatelnými, leč marně. Pavlík se usmíval a hovořil o tom,
že všechno má svůj čas, není čas, dočkej času a podobně. Čas nazrál v momentě, kdy Sokol v divém běhu křápl nohou o nestvůrný
kus železa, jenž pochází z pluhu Přemyslova a byv obut toliko v sandály, došlo k průseru. Tvář jinocha zkřivila se utrpením
a v sandálu začvachtala krev bojovníkova. Nebylo to nic moc, ale Sokolík je hoch statečný a po ošetření se znovu vrhl do díla.
Všechno zlé je k něčemu dobré a tak Pavlík pomocí bouracího kladiva tu svinskou valcajznu vykopal a během okamžiku odstranil.
Byl to fakt kus pluhu!
V neděli jsme se zabývali úpravami Pavlíkovy dílny, kde bylo třeba roztahat elektřinu pro nově nabyté stroje. Tady jsem konečně
taky mohl vnésti svého ducha do společného snažení a jak se dalo čekat, zmrzačil jsem se po chvíli také. Došlo k tomu díky vrtáku,
který mi půjčil Pavlík a jehož břit bych přirovnal k zádi barokního andělíčka. Tedy řečeno soudobým jazykem: byl tupej jako prdel!
Tímto vrtákem jsem se snažil vytvořit otvor do základny rozvodného panelu a ono to ne a ne a nešlo. Pročež jsem na ten vrták tlačil,
jako kůň a v momentě, kdy jsem desku spíše propálil, nežli provrtal a vrták zbaven protitlaku zmizel v díře, orval jsem si prstík
o ostrou hranu bakelitového jističe. Mé nadšení neznalo mezí. Ovšem vina je to především moje, protože znám Červův vztah k řezným
nástrojům všeobecně a měl jsem si přivézt vlastní vrtáky. Dobře mi tak.
Nicméně dobrá věc se podařila a dílna je z valné části elektrifikována. Zbývá ještě zapojit soustruh a frézku, ale to provedeme až po jejich
usazení na definitivní místo.
Tím jsme zároveň ukončili lakýrnické práce v exteriéru, protože počasí nás již asi zažene do nitra mé pražské dílny. Herkula jsme přesunuli
do Prahy a sezóna se chýlí ku konci. Pokud bych to měl nějak stručně zhodnotit, bylo to jako obvykle příšerné a fajn.

Zpět na přehled akcí