Chráněná vesnička! 15.-17.V.2009

motto: Vrchlabské kulometotetování, aneb: proč jsou všichni congové pihovatí!

Zpět na přehled akcí

V pátek odpoledne mne poblíže mého bydliště naložil přítel Wolf do svého vozidla a odvezl mne do dalšího válečného konfliktu. Těšil jsem se převelice, neboť se dal očekávat neotřelý bitevní scénář, jakož i protřelý kolektiv válečníků. Od loňska jsem s nimi již zažil dva povedené výlety, takže do třetice jsem si to nemohl nechat ujít. Opět jsme měli stanouti na straně bojovníků za svobodu Viet Namu, takže naší uniformou byla černá pyžama a našimi zbraněmi věrné kalašnikovy. Dorazili jsme do vesničky bez mimořádných událostí a zapojili se do života vietnamských rolníků. To znamená, že jsme začali vařit rýži. Můj první krásný zážitek na sebe nedal dlouho čekat. S ukecaností, sobě vlastní, jsem začal nějakému mladému chlapci líčit jednu velice humornou historku, s níž obvykle sklízím značný úspěch posluchačstva. Ovšem chlapec na moje vtipnosti nijak nereagoval, takže jsem začal přidávat na hereckém výkonu a dostal ze sebe maximum. Ta historka je opravdu docela humorná a týká se našeho vojáka v Afghánu, který se snaží cosi vysvětlit česky jinému vojákovi, jenže to je američan a pochopitelně nerozumí ani slovo. Čech se rozčiluje nad američanovou nechápavostí a znovu a znovu vše opakuje, pomalu a zřetelně a česky a američan nerozumí a nerozumí. Já jsem také vykládal a vykládal a chlapec na mne koukal jako idiot. Nakonec se však ukázalo, že idiot jsem já a ten hoch je čistokrevný Němec a nerozumí mi ani slovo. Pak jsem dlouho nikomu nic nevyprávěl.
Poklidný večer mírumilovných rolníků kolem ohně narušil nájezd vrchlabských ďáblů. Tito roztomilí hoši vzali vesničku šturmem, odpráskli nebohého Wassermana, který představoval samopalníka od VC a velmi hrubě odvlekli severovietnamského politruka, kterého ztělesnil Baloo. Bohužel si nepovšimli, že statná mrtvola páně Wassermanova zasedla aktovku s důležitými dokumenty a tak jejich kořist nebyla úplná. Naproti tomu úplné bylo moje zděšení, když jsem viděl vrchlabskou výzbroj. Tito milánkové jsou nebezpeční sami o sobě a fakt, že téměř všichni mají v pazourách kulomet mi na klidu nepřidal. V duchu jsem si představil, jak je někde v lese potkáme, vystrojeni zásobníčky na 30 kulí a polévalo mne horko. Bohužel se ukázalo, že mé obavy nebyly liché!
Abych zahnal chmury, šel jsem si lehnout. Ráno do vesnice napochodovala americká pěchota, aby odvedla rolníky do chráněné vesnice, kde je nebude VC ovlivňovat svými propagandistickými kydy. S radostí jsem v jednom pěšákovi rozeznal Micka, z naší čacké 26té pěší divize. Ještě větší radost jsem měl z toho, že mne a Wolfa označili naši spolurolníci za stižené leprou a tudíž transportu neschopné. Takže jsme zůstali ve vesnici a vesele se poflakovali. K velké smůle amerických imperialistů se ovšem část rolníků stihla z tábora vypařit ještě před jejich příchodem a nebyla tudíž odvlečena. Jakmile hordy kapitalistů zmizely za obzorem, rolníci se vrátili zpět, z podzemí vytasili zbraně a vydali se na válečnou stezku. My s Wolfem jsme se k válečným hrůzám připojili až po poledni, kdy jsme byli v hlídání vesnice vystřídáni jinými borci. Tým vedl Tom otrokář a prováděli jsme průzkum bojem. Celkem to šlo, až do chvíle, kdy jsme natrefili na opevněné postavení nepřítele u oné chráněné vesničky. Jako na potvoru se v noře ukrýval vrchlabský kulomet a na tvářích našich bojovníků se objevily první pihy! Já jsem se zbaběle věnoval krytí zadní části našeho voje, takže jsem pak spíše kulometčíka jen prudil drobnými dávečkami, ale i to stačilo, aby mi občas nad hlavou proletěla bakelitová tyč a z ďoury vrchlabákovy se ozvalo neblahé prrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr! Nakonec se bočním obchvatem dovalila posila a Fidel ukončil boj. I tak jsme byli poněkud pošramoceni a odtáhli jsme se refrešnout. Někteří si však usilovně masírovali obličeje, jakož i jiné části těla. Po obživnutí jsme bez závažnějších incidentů dokončili patrolu a obchvatem se vrátili do vesnice k jídlu.
V podvečerních hodinách jsme se téměř všichni odebrali na nedaleký vršek, kde jsme měli za úkol bránit takovou strategickou chaloupku. Byla to velice příjemná procházka a po dosažení cíle jsme obsadili perimetr a čekali na americkou lůzu. Já jsem se uvelebil asi 30 metrů nad chaloupkou v takovém takticky senzačním rygolu, kdež se mnou spočinuli i pánové Wolf, Wasserman, Majcher, Lukáš, Péťa a snad ještě kdosi. Místo to bylo velmi půvabné a boj se dal očekávat tuhý. Tuhé však byly zanedlouho i mé rysy, když jsem uviděl, kteří že to pánové se
k nám derou podrostem. Za tichého praskotu větviček se lesem šinuly povědomé obrysy vrchlabáků, kteří už by si taky mohli, sakra, na to svoje hraní vybrat někoho jiného. K mé velikánské radosti se přímo na mne valila lokomotivu připomínajíci postava Willova. Ach jo. Tak jsem smutně sáhl do satůrku, vyndal ty svoje nešťastné tři zásobníčky a čekal na dostaveníčko s osudem. Bitva byla prudká a i přes hrozivou palebnou převahu nepřátel jsme koži nedali lacino. Bohužel jsme ale stejně dostali na prdel. Nakonec jsem v rygolu zbyl jen já a Péťa a bylo jen otázkou času, kdy nám někdo vypráší pyžamo. Měl jsem veliké štěstí, že jsem to nakonec nekoupil do své oduševnělé tváře, ale pouze do ramene a to pouze jednu kouli. Na víc jsem nečekal, zahodil hučku, zařval a prchal. Ke cti útočníků je třeba dodat, že mi žádné další pozdravy na cestu nepřidali. Následovala srdečná družba v mrtvolišti, kde se to sešlo přítel-nepřítel na jedné hromadě. Válečný den byl tímto v podstatě ukončen a kromě nočního otravování američanů na jejich základně byl klid.
Na nedělní ráno byl naplánován frontální útok vietcongu na americkou základnu, kterého jsem se rozhodl zúčastnit, vyzbrojen toliko fotoaparátem. Vychytrale jsem si oblékl tanker-jacket, kterýžto je vatován a tudíž by mne měl poněkud ochránit. Klobouk jsem zahodil, nasadil brýle a vyrazil s válečníky. Útoky se nesly v duchu bojových tradic vietcongu, čili za mocného zvuku píšťalky, velikého řevu a bez jakékoliv bázně. Úmrtnost byla stoprocentní! Já jsem po prvním šturmu zbaběle dezertoval na nepřátelskou základnu a fotil vše, co se pohlo. Motal jsem se po vyvýšených místech, ze kterých byl dobrý výhled a navzdory této skutečnosti, jsem za celé dopoledne neschytal ani jednu ránu. Myslím, že to svědčí o osvícenosti zúčastněných válečníků, protože nikdo prostě nestřílí na chlapa bez čepice. Dva kroky ode mne totiž povstal nějaký plně vystrojený special-force, který měl asi baret k hlavě přitlučen hřebíkem a nemohl ho sundat. V ruce držel kameru a jakmile se objevil, obdržel dávku přímo ukázkovou. Nutno říci, že měl po náladě.
O největší atrakci víkendu se ale postaral náš drahý kamarád Sokolík. Ten coby útočník ležel před základnou v díře a jak nám potom vyprávěl, jeho plán byl následující: "Vyskočím, dva kroky přede mnou je klacek, ten přeskočím jako srnka, dalších deset kroků a jsem na základně a tam jim to nandám!" Plán to byl vskutku originální, ale trochu se zvrtl. Sokolík skutečně vyskočil ze své díry, zařval jako Tarzan něco, co znělo jako "čumulungma," udělal ty plánované dva kroky a měla následovat srnka přes klacek. Sokolík bohužel podcenil vyčerpání z boje, nesenou zátěž a výši klacku. Srnka se odrazila mocně, leč nedostatečně, brnkla zadní nožkou o klacek a s neuvěřitelným zaduněním se zahryzla do drnu. Všichni přestali střílet a čekali, zda srnec přežil. Ovšem odolnost lebky Sokolíkovy byla prověřena již tvrdšími materiály (viz akce Search and destroy), takže jinoch se po chvíli bezvědomí postavil na nohy, vyplivl krtka a zapojil se do všeobecného veselí. Válka skončila družebním potlachem na základně, kdež se nám podařilo vytvořiti i kolektivní obrázek zúčastněných. Byl to senzační víkend a děkuji všem, že mi v tu neděli nerozstříleli držku a mé Fuji.
Jen mi vrtá hlavou, co si na nás příště donesou ti neblazí vrchlabáci. Ach jó!

Zpět na přehled akcí