Operace BANGOR!

motto: Hádat se se mnou, to je jako popírat historii!!

Butovický dějepravec a polyhistor Mahátmá Mátsí, 2009 po Kristu

Zpět na přehled akcí

Měl jsem nesmírné potěšení a byl účasten této vpravdě šílené víkendové akce, kterou její autoři pojali s velkorysým nadhledem. Jednalo se
o tradiční zápas fronty národního osvobození, čili Vietcongu, a imperialisticých hrdlořezů, zde ztvárněnými rozličnými jednotkami americké armády. Stanul jsem na straně domorodé a tak byv ozdoben slušivým černým úborem, byl jsem v pátek naložen kolegou Wolfem do osobního automobilu a vydal se na cestu. V Boleslavi jsme provedli nákup potravin a nápojů a krátce nato jsme svěží, čistí a vyspalí dorazili do naší milé jihovietnamské vesničky. Tam nás přivítali pánové Sihelka, Sokol a Pedro - špinaví, nedospalí a bez věže. Od časných jitřních hodin totiž likvidovali následky deštíku, který by svou intenzitou vylekal i praotce Noema. Naše podzemí bylo částečně zatopeno vodou a jen nezměrné úsilí těchto tří statečných soudruhů je dokázalo meliorovat na únosnou úroveň. Jejich snahu jsme ocenili uznalým pokyvováním hlavami,
ale to bylo z naší strany asi tak všechno. Měli jsme sami dost práce s přípravou týlového zabezpečení, takže nás jejich mokré botky až tak nedojímaly.
Bohužel jiného názoru byl kolega Sihelka, který nás považoval za značně nevyužité a celkem pohotově nás zapřáhl do výroby střešní krytiny na domeček starosty, svou rozlohou směle konkurující Národnímu muzeu. Z kukuřičných stébel bylo třeba zhotovit rohože a zlomyslný komandant Sihelka nám tuto činnost svěřil. Mě vrazil do ruky drát se slovy: "Dělej!" a Wolfovi zadal potupně babskou práci loupání klasů. Budiž ku cti Sihelkově zaznamenáno, že se k nám zanedlouho přidal a vázal s divokou vervou o sto péro.
K pátečnímu programu je třeba sdělit hlavně to, že k večeři Wolf vyrobil senzační nudle s kuřecím masem a k večeru se k nám přidal na svou první vietcongskou střílečku náš předrahý kamarád Fotr, od šestadvacáté pěší divize. Jeho srdce též tluče v rytmu sporáku, takže naše řady polních travičů se rozrostly o dalšího člena. Chlapci se pak za tmy odebrali na působivý lampionový průvod, určený k plašení amerických hrdlořezů. Tohoto podniku jsem se neúčastnil, jelikož jsem již od jitřních hodin bojoval s úpornou laxírkou, která mne celý den zaháněla s lopatou do lesa. Proto jsem místo průvodu směle otevřel flašku irské whisky a s její pomocí zaháněl vlezlou chorobu. Povedlo se!
Sobotní ráno se prezentovalo laskavým počasím a boje probíhaly dle scénáře. My senilní a staří jsme povětšinou poskakovali po vesničce
a dle pokynů našeho VÚ TBS (výzkumný ústav tvorby bambusových staveb), zastoupeného pány Sihelkou a Sokolíkem, budovali, šlechtili, vrtali, hrabali a zametali. VÚ TBS je velice erudovaná organizace a k jejich činnosti mívám připomínky jen zcela ojediněle, leč tentokrát musím jistou, byť drobnou kritiku zveřejnit. Docent Sihelka mne kolem poledního vyhledal a uspěchaným hlasem mne požádal o vydání několika kusů dřevoobráběcího náčiní. Když mu bylo z mé strany vyhověno, divoce se vrhl na jedno poblíž ležící prkénko a jal se z něho rychlými, až zbrklými pohyby oddělovat pomocí pilky různé nepravidelné části. Pozoroval jsem ho s velikým zájmem, neboť jsem byl zvědav co to činí. Na můj dotaz, co to bude za krám, mi sdělil: "To bude prototyp, a nějaká chátra podle něj udělá další kusy!" Nebo něco v tom smyslu. Byl jsem opravdu udiven, neboť kousky dřeva, které z prkénka odřezal byly tak maličké, že by se daly použít maximálně na stavbu lodního modýlku v láhvi od rumu. Můj údiv se však proměnil v ohromení, když si docent k oněm třískám přinesl několik mocných vrutů ráže 4x40mm, se zjevným úmyslem je použít k jejich pospojování. Nějakým zázrakem, či pomocí černé magie se mu to jaksi povedlo, čímž dal vzniknouti chatrné pidipoličce. Tu shromážděnému davu obecenstva představil jako svícen do podzemí, vrazil ji do ruky svého ohromeného bratra, pilku vnutil dezorientovanému kolegovi Dřízalovi a vydal rozkaz k výrobě kopií. Tehdy nastala skutečná legrace, protože ani Sihelka junior, ani přítel Dřízal nejsou nadáni magickými schopnostmi Sihelky postaršího. Každé prkénko, které z rukou upoceného a funícího pana Dřízala vypadlo, junior spolehlivě děsivými vruty zlikvidoval. Hromada, dle norem ISO označená tabulkou "Neshodné výrobky" utěšeně narůstala a docent Sihelka zvolna měnil barvu do lehkého nachu, čímž jasně dokazoval, proč se mu za jeho zády láskyplně přezdívá Samosup. Naštěstí jsem tam ovšem byl já, potupně přezdívaný "soustružitel dřeváků" a místo oněch debilních vrutů jsem dal chlapcům hřebíčky odpovídající velikosti. Nechci se vychloubat, ale výroba se po mém odborném zásahu rozjela zcela plynule. Tolik k práci VÚ TBS.
Dále je třeba ocenit hrdinství, které prokázal kamarád Majcher, jenž dorazil do vesnice doprovázen chřipkou a Bárou. Každému jinému by stačila byť jen jedna z těchto katastrof a zůstal by doma pod peřinou s oběma. Statečný junák ovšem usoudil, že nejlépe se s tím malérem vypořádá v lese a dostavil se. Lazarovo polní lože zbudoval v centru dění, viz obr. 15, Báru se rozhodl nakazit chřipkou, viz obr. 31 a chřipku likvidoval nikotinem a tekutými rumovými pralinkami, viz obr. 32. Bylo to k popukání.
Po obědě konečně došlo i na nás starce, abychom se též zapojili do bitvy. Imperialističtí hrdlořezové napadli naší pokojnou vesnici a my se museli bránit do posledního muže. Ti mladší a hubenější se ztratili do podzemí a my línější zůstali na povrchu. U mne byla volba vcelku jednoduchá, neboť se svou bohatýrskou postavou nejsem konstruován pro pohyb ve stísněných prostorách a je velice pravděpodobno, že bych v některém užším místě podzemí zůstal zašprajcován navždy. Chodby jsou totiž navrženy pro pohyb vychrtlíků Sokolova ražení a jediný člen kolektivu, který se tam může pohybovat s taneční lehkostí je Gedžitka. Pročež jsem zaujal takticky skvělé místo u svatyně patrona vesnice a očekával boj. Ten na sebe nedal nijak dlouho čekat. Americká chátra s urputnou zuřivostí zaútočila na obec a kuličky svištěly nad vylidněnou návsí, po které jen zmateně pobíhal Sokolíček a hledal brýle. K údivu přihlížejících ho nikdo netrefil a on po šťastném nalezení profylaktické pomůcky zmizel v díře se svižností surikaty. Střelba houstla a obráncům na povrchu začalo být krapet horko. Poměrně dlouhou chvíli se nám povedlo udržet hordu žoldnéřů, přicházejících od východu. Hustá obranná palba je držela v děrách, z nichž jen sem tam jukla sveřepá hlava. Mně se naskytla na dvanácté hodině jedna taková hlava asi na pětadvacet metrů a tak jsem ji poslal něco málo propagačního plastu. Hlava ukázněně vykvikla obligátní "mám" a odkráčela na obvaziště. To mne naplnilo marnivou pýchou a jal jsem se bezstarostně škádlit hlavu další, která se periodicky nořila ven z díry na hodině desáté. Tato hlava ovšem vykazovala známky velice nedostatečné výchovy a častovala mne tituly hrubě nelichotivými. Mimo jiné jsem byl nazván pracovnicí erotického salonu a i jinak. No hrůza. K mé velké smůle se ovšem za mými zády z lesa vynořila má obvyklá zhouba! Několik prašivých kulometů, nesených nehodnými chlapci z Vrchlabí, kteří bohužel neprojevili žádné pochopení pro mou nevinnou hru s hlavou v díře a hulvát Will mi krapet poprášil záda. No, moc jsem si nezastřílel, ale aspoň jsem mohl zahodit pušku a začít fotografovat. A že bylo co! Útočníci postupovali do vesnice i přes krvavé ztráty a řady našich padlých narůstaly. Na okraji obce ovšem pojednou šiky nepřátel zakolísaly. Vzpomínky na loňský šmelc z podzemních střílen velely k opatrnosti a prudká střelba pozvolna slábla. Začaly se ozývat spíše jednotlivé výkřiky typu: "Kurva střílna! Nasyp to tam!" Pak se ozvala divoká dávka, která ovšem podzemním bojovníkům těžko mohla ublížit. Imperialisté počali hledat vstupy do podzemí! Našli jich brzy poměrně dost, ale jen málokomu se chtělo dovnitř. Vedle kuchyně byla detekována střílna, uzavřená mocným prknem a jakýsi okupant na ni v sinalé zlosti zabušil pažbou. Z podzemí se ozval posměšný hlas statečného Lukáše: "Dále!" Ku střílně tedy posadili na vartu nešťastného Grandyho, s tím, že: "jakmile se to, kurva, votevře, tak to tam naper!" Myšlenka to byla svěží, ovšem jak chudák Grandy brzy zjistil, Lukáš byl schopen ho škvírou mezi prkny rozstřílet, aniž by "to, kurva, votevřel." Hodný člověk Karlos přispěchal na pomoc Grandymu, který si drbal rozličné pupínky po kuličkách a byl Lukášem odstřelen taktéž. Před kuchyní se začaly vršit mrtvoly a na scéně se objevil Otrokář Tom s nosítky a nějakým spolubojovníkem. V bláhové naivitě se domnívali, že po sanitě se nestřílí. To ovšem šeredně podcenili zákeřnost partyzánské války.
Lukáš je prostě veliký dobrák.
Další velice smutný příběh se týká našeho drahého kamaráda Hanzka. Tento čacký vrchlabák se vyznačuje odvahou až nelidskou a touto vybaven se vnořil do tunelu pod domkem starosty. Chvíli bylo ticho, pak se ozvalo takové nevinné cvaknutí a několik zajímavých nadávek. Hanzek šlápl na minu! Z díry se vyplazil po břiše a ač minou zbaven nohy, rozhodně nepozbyl dobrou náladu. Byl ošetřen otrlým saniťákem, noha mu dorostla a chlapec počal hledat jinou díru, kde by mu pšenka kvetla lépe. Díru našel, ale o kvetoucí pšence nemůže býti řeči. Když jsem ho uviděl příště, seděl u dřevníku a na nos si tiskl umolousaný kus obvazu. Na můj bujarý dotaz, co že se mu to stalo s rypákem, zahuhlal cosi o potvoře mrňavé! Z toho jsem usoudil, že objevil v tunelu Gedžitku. Gedžitka je dívka velice statečná, navíc velice bojovná a prodlévala v podzemí, ukryta v tajném skladišti, v regále mezi bednami s municí. Chudák Hanzek objevil tajné dveře které nechal záměrně otevřeny Sokolík a tím padl do zákeřné pasti. Puzen svou sebevražednu odvahou, vstoupil do skladiště a nosem vrazil do ústí hlavně, jejíž ovládací a spoušťový mechanismus třímala Gedžitka v neochvějné paži. Prásk! Tak tohle muselo fakt bolet.
Ovšem Hanzek nebyl jediný z Vrchlabí, kdo si z boje odnesl vylepšený vzhled. Will se zřejmě nahoře nudil a tak se také rozhodl využít pohostinnosti našich podzemních chodeb. Neučinil však moudře, protože natrefil na Lukáše, který byl silně při chuti a trefil nebožáka do horního rtu. Ten záhy nabyl rozměru a tvaru okraje toaletní mísy, čímž se Willův úsměv stal zcela neodolatelným. Ostatně jeho ret, jakož i Hanzkovu koketní pižku na nose si může laskavý čtenář vychutnat na obrázku číslo 113.
Ani našim řadám se podobná nehoda nevyhnula. Ba lze s politováním konstatovat, že byla i vážnější. Nebohý kolega Dřízal odrážel útoky nepřátel s elegantním úsměvem a to tak dlouho, až mu nějaký imperialistický hrdlořez ustřelil kus zubu. Nehoda je to velice nemilá, ale aspoň mohla vzniknout fotografie číslo 110, nazvaná "bratranci Veverkovi," kde se pan Dřízal chlubí svým novým vzhledem, ve společnosti Lukáše, jemuž zub někdo přerazil na vodě pádlem. Zubaři musej bejt taky z něčeho živi.
Nakonec se však povedlo útočníkům obránce udolat a jak byli přesvědčeni, vyčistit i celé podzemí. Bezstarostně se motali po vesnici a užívali si svých vavřínů. Tyto jim však nehezky pocuchal Sihelka junior, který se ukrýval v podzemí, patrně v nějaké díře po suku a byl okupanty trestuhodně přehlédnut. Náhle se mezi veselícími se hordami nepřátel otevřela země a podoben podzemnímu bohu pomsty povstal z díry junior. Zkáza byla velkolepá! Již dlouho jsem neslyšel nikoho nadávat tak procítěně, jako Švejka, který to nakoupil z důvěrné blízkosti do nohou a partií ještě intimnějších. Řval jako vodní buvol. Ostatní postižení vedle něho působili dojmem tichým, až zakřiknutým.
Ta nešťastná hlava, kterou jsem potrefil na začátku skotačení se ukázala patřiti kamarádu Mickovi a jeho pumprlík na tváři nebyl taktéž zanedbatelný. Nesl to s humorem, ale stejně se mu tímto omlouvám a příště budu házet raději šišky.
Na neděli naši scénáristé naplánovali další nebývalou oslovinu. Měli jsme v přilehlém březovém lesíku vybudovat polní nemocnici vietcongu a naši drazí nepřátelé ji měli dobýt. Scéna to byla nadmíru působivá, neboť v Sokolíčkovi se probudily skryté sadistické sklony a naturalistický vzhled obvaziště se dal konzumovat jen na lačno. Sokolík se ujal funkce šéfchirurga a za svou Houlihanovou si vybral Báru. Pekelná dvojice se opásala gumovými zástěrami, do krutých rukou uchopila amputační pily, potřísněné kečupovou krví a jala se operovat. Sihelka junior může hovořit o štěstí, že mu nohy nakonec zůstaly na svých místech. Sokolík s Bárou jsou (mezi námi) dost divní! Ovšem na jejich obranu je nutno podotknout, že ani pan Wolf neprojevil obvyklý jemnocit. Byl přistižen, jak polní lopatkou dloube do země a na dotaz, co že to bude, odpověděl s děsivým leskem v očích. "Si kopu díru na nohu!" Výsledný mrzák na obrázcích 130, 142 a 163 dává tušit, jak monstrózní temnota se ukrývá na dně duše páně Wolfovy. I otrlí zabíječi z americké soldatesky byli zděšeni pohledem, který se jim naskytl, jakož i všudypřítomným pachem kečupu, jenž byl zakoupen v akci, 17,90kč za flašku. Navíc je poněkud znervózňovalo, že těžce ranění bojovníci za svobodu vietnamského lidu, tahali pistole z hlubin svých obvazů a z posledními zbytky sil pobíjeli nenáviděné okupanty. Vrcholné číslo a důkaz Sokolíkovy nelítostné nenávisti k nepřátelům je fakt, že jednu vražednou minu ukryl i přímo pod operačním stolem. Operovaný partyzán Sihelka junior se probral z narkózy a chvějícím se hlasem poprosil amerického okupanta, aby tu hořící pochodeň, osvětlující operační místnost někam odnesl. Hrdlořez dojat pohledem na umírajícího bojovníka pochodeň vyškubl ze země, čímž přivodil výbuch miny a skonal po boku hrdinného pacienta. Prostě děs a hrůza. Konečný pohled na bojiště je otřesný a i takoví zarputilí válečníci, jako třeba Boczelli, byli tak ohromeni naší touhou po svobodě a vítězství, že se nakonec kořili naší posvátné vlajce, jak vidno na obrázku 179.
Závěrem bych rád poděkoval všem zúčastněným střelcům, že mi ani tentokráte nerozmydlili ksicht, jakož ani fotoaparát, přestože jsem se jim motal před puškami značnou část víkendu. Velice si toho cením a považuji to za důkaz vysoké mravní úrovně bojujících klubů.
Dále bych se rád až k zemi poklonil autorům scénáře a všem, kdo přiložili své ruce ku společnému dílu, aby dali vzniknouti tomuto nezapomenutelnému víkendu.
A konečně děkuji příslušníkům PČR, kteří nás nechali na pokoji, přestože jsme se vědomě vystavili riziku postihu z jejich strany.
S úctou a láskou Jeníček

Zpět na přehled akcí